Aristotelova rétorická (nebo také „Ars Rhetorica“, nebo „The Art of Rhetoric“ nebo „Treatise on Rhetoric“) staví disciplínu veřejného projevu do kontextu všech ostatních intelektuálních snah té doby. Aristoteles navíc pracuje na rehabilitaci pověsti rétoriky ve světle Platónových útoků na umění jako pouhý trik a ne umění. (PP Gorg.465a) Aristoteles si přeje ukázat, že „[p]střechy samotné jsou vlastní umění.“ (PP Rh.1.1.1 nebo 1354a) Ačkoli můžeme „snáze dosáhnout přesvědčování řečnickou řečí“ (1355a), rétorickou „funkcí rétoriky není přesvědčování.“ (1355b)
Definice rétoriky
V 1.2.1 Aristoteles definuje rétoriku jako:
„schopnost pozorovat přesvědčivost, kterou připouští každá konkrétní věc.“
„…Krása se mění s dobou života. U mladého muže je krása to, že má tělo schopné vydržet námahu běhu a souboje sil; což znamená, že se na něj hezky dívá; a proto jsou nejkrásnější všestranní sportovci, kteří jsou přirozeně uzpůsobeni jak pro souboje sil, tak i pro rychlost. Pro muže v nejlepších letech je krása způsobilostí k námaze bojové, spolu s příjemným, ale zároveň impozantním vzhledem. Pro starého muže to znamená být dostatečně silný pro námahu, která je nezbytná, a být osvobozen od všech těch deformací stáří, které působí bolest druhým“