Clinton Richard Dawkins DSc, FRS, FRSL (známý jako Richard Dawkins; narozen 26. března 1941) je významný britský etolog, evoluční teoretik a populárně-vědecký spisovatel, který vede katedru Charlese Simonyiho pro veřejné chápání vědy na Oxfordské univerzitě.
Dawkins se poprvé proslavil svou knihou Sobecký gen z roku 1976, která zpopularizovala geneticky orientovaný pohled na evoluci a zavedla do slovníku pojmy meme a memetika. V roce 1982 přinesl významný originální příspěvek k evoluční vědě, když v knize The Extended Phenotype (Rozšířený fenotyp) představil teorii, podle níž se fenotypové účinky neomezují pouze na tělo organismu, ale mohou zasahovat daleko do prostředí, včetně těl jiných organismů. Od té doby napsal několik populárních bestsellerů o evoluci a vystupoval v řadě televizních pořadů o evoluční biologii, kreacionismu a náboženství.
Dawkins popisuje své dětství jako „normální anglikánskou výchovu“, ale prozrazuje, že začal pochybovat o existenci Boha, když mu bylo asi devět let. Později znovu konvertoval, protože ho přesvědčil argument z designu, i když začal mít pocit, že zvyky anglikánské církve jsou „absurdní“ a mají více společného s diktováním morálky než s Bohem. Když se v šestnácti letech dozvěděl o evoluci, jeho náboženský postoj se opět změnil, protože měl pocit, že evoluce dokáže vysvětlit složitost života čistě materiálně, a že tedy není nutný designér.
V osmi letech se Dawkins s rodiči přestěhoval do Anglie a navštěvoval školu v Oundle. Poté studoval zoologii na Balliol College v Oxfordu, kde byl jeho učitelem nositel Nobelovy ceny za etologii Nikolaas Tinbergen. V roce 1962 získal bakalářský titul druhé třídy v oboru zoologie, v roce 1966 pak magisterský a doktorský titul.
V roce 2005 časopis Discover označil Dawkinse za „Darwinova rotvajlera“, což později převzaly i Radio Times a Channel 4, a připomněl tak přívlastek „Darwinův buldok“, který byl dán Darwinovu obhájci z 19. století Thomasi Henrymu Huxleymu. Nabízí se také srovnání s papežem Benediktem XVI, který byl jako kardinál Ratzinger znám jako „Boží rotvajler“.
Dawkins ve svých knihách používá obraz Neckerovy kostky, aby vysvětlil, že pohled zaměřený na geny není vědeckou revolucí, ale pouze novým způsobem vizualizace evoluce. Neckerova kostka, jednoduchý dvourozměrný čárový nákres krychle, je mozkem interpretována jako jeden ze dvou možných trojrozměrných tvarů. Dawkins tvrdí, že pohled zaměřený na geny je pro některé účely užitečným modelem evoluce, ale že evoluci lze stále chápat a studovat z hlediska jedinců a populací.
Kritici Dawkinsova přístupu naznačují, že považovat gen za jednotku selekce je zavádějící, ale že gen by mohl být popsán jako jednotka evoluce. Argumentují tím, že při selekci jedinec buď uspěje, nebo neuspěje a nerozmnoží se, ale v průběhu času se mění poměry alel v populaci. V knize Sobecký gen však Dawkins vysvětluje, že používá definici genu podle George C. Williamse jako „to, co se segreguje a rekombinuje se znatelnou frekvencí“. Podobně se běžně tvrdí, že geny nemohou přežít samy, ale musí spolupracovat, aby vytvořily jedince, ale v knize Rozšířený fenotyp Dawkins tvrdí, že díky genetické rekombinaci a pohlavnímu rozmnožování jsou z pohledu jednotlivého genu všechny ostatní geny součástí prostředí, na které je přizpůsoben. Rekombinace je proces, který probíhá během meiózy, kdy se kříží páry chromozomů a vyměňují se úseky DNA. Tyto úseky jsou „geny“, na které Dawkins a Williams odkazují.
Ve sporu o interpretaci evoluce (tzv. Darwinovy války) je jedna frakce často označována za Dawkinse a její soupeř za Stephena Jay Goulda. Odráží to spíše převahu každého z nich jako popularizátora sporných názorů než to, že by jeden z nich byl zásadnějším nebo extrémnějším zastáncem těchto postojů. Zejména Dawkins a Gould byli významnými komentátory ve sporu o sociobiologii a evoluční psychologii, přičemž Dawkins je obecně schvaloval a Gould kritizoval. Typickým příkladem Dawkinsova postoje je jeho rozhořčená recenze (1985) knihy Není to v našich genech od Rose, Kamina a Lewontina. Další dva myslitelé, kteří jsou často považováni za stejný tábor jako Dawkins, jsou evoluční psycholog Steven Pinker a filozof Daniel Dennett, který prosazuje genocentrický pohled na evoluci a obhajuje redukcionismus v biologii.
Dawkins vymyslel termín mem (obdoba genu), aby popsal, jak lze darwinovské principy rozšířit na vysvětlení šíření myšlenek a kulturních jevů, což dalo vzniknout teorii memetiky. Původně Dawkins tuto myšlenku vyslovil v knize Sobecký gen, ale její rozvinutí do značné míry přenechal jiným autorům, například Susan Blackmoreové. Memetika, genový výběr a sociobiologie byly kritizovány jako příliš reduktivní takovými mysliteli, jako je filozofka Mary Midgleyová, s níž Dawkins diskutoval od konce 70. let. V časopise Philosophy Midgleyová uvedla, že diskutovat s Dawkinsem by bylo stejně zbytečné jako „lámat motýla na kole“. Dawkins odpověděl, že tento výrok by se „v renomovaných časopisech těžko vyrovnal povýšeneckému povyšování nad kolegou akademikem“.
V rozhovoru s Billem Moyersem v prosinci 2004 Dawkins prohlásil, že „mezi věcmi, které věda zná, je evoluce tak jistá, jako nic jiného, co známe.“ Když se Moyers později zeptal: „Je evoluce teorie, ne fakt?“, Dawkins odpověděl: „Evoluce byla pozorována. Jde jen o to, že nebyla pozorována v době, kdy probíhá.“
Dawkins je zapálený a otevřený ateista, čestný člen Národní sekulární společnosti a viceprezident Britské humanistické asociace. Ve své eseji „Viry mysli“ používá memetickou teorii k vysvětlení fenoménu náboženské víry a některých společných rysů organizovaných náboženství, jako je přesvědčení, že nevěřící čeká trest. V roce 2003 založila Ateistická aliance na jeho počest cenu Richarda Dawkinse. Dawkins je známý svým pohrdáním náboženským extremismem, od islámského terorismu po křesťanský fundamentalismus, ale vedl také ostré spory s liberálními věřícími a věřícími vědci, včetně mnoha těch, kteří by jinak mohli obhajovat jeho vědu a bojovat proti kreacionismu po jeho boku, od biologa Kennetha Millera až po oxfordského biskupa Richarda Harriese.
Dawkins je stále významnou osobností současné veřejné debaty o otázkách vědy a náboženství. Za hlavní nástroje boje proti tomu, co považuje za náboženská dogmata, považuje vzdělávání a zvyšování vědomí. K těmto nástrojům patří i boj proti některým stereotypům a jako způsob, jak zlepšit obraz ateistů, si osvojil pozitivní označení „jasný“. Dawkins poznamenává, že se feministkám podařilo vyvolat pocit trapnosti, když běžně používáme „on“ místo „ona“. Stejně tak navrhuje, aby slovní spojení jako „katolické dítě“ nebo „muslimské dítě“ bylo považováno za stejně nevhodné jako například „marxistické dítě“ nebo „neoliberální dítě“. Po útocích z 11. září 2001 Dawkins na otázku, jak by se mohl změnit svět, odpověděl:
Mnozí z nás považovali náboženství za neškodný nesmysl. Víra sice postrádá všechny podpůrné důkazy, ale mysleli jsme si, že pokud lidé potřebují berličku útěchy, kde je škoda? Jedenácté září to všechno změnilo. Zjevená víra není neškodný nesmysl, může to být smrtelně nebezpečný nesmysl. Nebezpečná proto, že dává lidem neotřesitelnou důvěru ve vlastní spravedlnost. Nebezpečná proto, že jim dodává falešnou odvahu zabíjet sebe sama, což automaticky odstraňuje běžné zábrany zabíjet druhé. Nebezpečná proto, že učí nepřátelství k druhým lidem označovaným pouze odlišností zděděné tradice. A nebezpečné proto, že jsme všichni uvěřili podivnému respektu, který jedinečným způsobem chrání náboženství před normální kritikou. Přestaňme teď být tak zatraceně uctiví!
Navštěvujete kázání Teda Haggarda ve filmu Kořen všeho zla?
V lednu 2006 Dawkins uvedl dvoudílný dokumentární film na Channel 4 s názvem „Kořen všeho zla?“, v němž se zabýval zhoubným vlivem organizovaného náboženství na společnost. Kritici tvrdili, že pořad věnuje příliš mnoho času okrajovým osobnostem a extremistům a že Dawkinsův konfrontační styl jeho věci nepomáhá; Dawkins však tato tvrzení odmítl a uvedl, že množství umírněných náboženských pořadů v každodenních médiích poskytuje vhodnou protiváhu extremistům v pořadech.
Oxfordský teolog Alister McGrath, autor knihy Dawkinsův Bůh: McGrath, autor knihy Geny, memy a smysl života, obvinil Dawkinse z neznalosti křesťanské teologie a z nesprávného popisu věřících lidí obecně. McGrath tvrdí, že Dawkins se stal známějším díky své rétorice než díky svým argumentům a že Dawkinsovo nepřátelství vůči náboženství nemá jasný základ. V odpovědi Dawkins uvádí, že jeho postoj je takový, že křesťanská teologie je prázdná a že jedinou oblastí teologie, která by mohla vzbudit jeho pozornost, by bylo tvrzení, že je schopen prokázat Boží existenci. Dawkins kritizuje McGratha za to, že na podporu své víry nepředkládá žádné argumenty kromě toho, že ji nelze falzifikovat.
Dawkins je držitelem čestných doktorátů věd Westminsterské univerzity, Durhamské univerzity a Hullské univerzity a čestným doktorem Open University. Je také držitelem čestných doktorátů literatury Univerzity v St Andrews a Australské národní univerzity a v roce 1997 byl zvolen členem Královské literární společnosti a v roce 2001 Královské společnosti. Je viceprezidentem Britské humanistické asociace a čestným patronem Filosofické společnosti Trinity College University.
Mezi další ocenění, která získal, patří Literární cena Královské společnosti (1987), Literární cena Los Angeles Times (1987), Stříbrná medaile Zoologické společnosti Londýna (1989), Cena Michaela Faradaye (1990), Nakayamova cena (1994), Cena Humanista roku (1996), pátá Mezinárodní cena za kosmonautiku (1997), Kistlerova cena (2001), Medaile předsednictví Italské republiky (2001), Kelvinova medaile k dvoustému výročí (2002). V roce 2005 mu organizace Alfred Toepfer Stiftung se sídlem v Hamburku udělila svou Shakespearovu cenu za „stručné a přístupné podání vědeckých poznatků“.
Rozhovory a tematické články
Kritika Dawkinsových názorů na náboženství