Sebeaktualizace je koncept, který vytvořil Abraham Maslow a který souvisí s jeho hierarchií potřeb.
Kurtu Goldsteinovi, jednomu ze svých mentorů, přisuzuje instinktivní potřebu lidí maximálně využít svých schopností a snažit se být co nejlepší.
Podle Maslowova schématu přichází závěrečné stadium psychologického vývoje, když se jedinec cítí jistý, že jeho fyziologické potřeby, potřeby bezpečí, afiliace a náklonnosti, sebeúcty a uznání byly uspokojeny. Když tyto potřeby usnou, naplní ho touha realizovat veškerý svůj potenciál být efektivní, tvořivou a zralou lidskou bytostí. „Čím člověk může být, tím musí být“, tak to vyjadřuje Maslow.
Maslowova hierarchie potřeb je stanovena jako obecné tvrzení a neznamená, že potřeby každého člověka se řídí stejným rigidním vzorcem. Zdá se, že pro některé lidi je sebeúcta silnější motivací než láska. Například Mussolini si odcizil své nejbližší přátele tím, že podnikal bezohledná vojenská dobrodružství, aby získal status dobyvatele. (Na tomto příkladu lze také ilustrovat dilema lidské motivace „prostředek-cíl“. To znamená, že Mussolini mohl dosáhnout statusu jako prostředku k získání náklonnosti Adolfa Hitlera. O tomto problému bude řeč později.) Pro některé lidi je potřeba tvořit často silnější motivací než potřeba jídla a bezpečí. Umělec žijící v chudobě je tedy klasickým příkladem převrácení standardní hierarchie potřeb. Stejně tak osoby, které po delší dobu trpěly hladem nebo nějakou jinou nouzí, mohou žít šťastně po zbytek života, jen když se jim podaří získat dostatek toho, co jim chybělo. V takovém případě se může stát, že se úroveň aspirace trvale sníží a potřeby vyššího řádu, méně prepotentní, se nikdy neaktivují. Existují také případy, kdy se lidé pro své cíle mučí a trpí nejrůznější deprivace, zejména v kategoriích fyziologických, bezpečnostních a někdy i sociálních.
Maslow píše o seberealizujících se lidech následující:
Aby Maslow problém pochopení motivace ještě více zamotal, upozorňuje, že motivy nejsou vždy vědomé. U průměrného člověka jsou podle něj častěji nevědomé než vědomé – což ukazuje na vliv freudovských psychologů, kteří se dlouho zabývali skrytými příčinami lidského chování, na jeho myšlení.
Podle Maslowovy teorie jsou tedy lidské potřeby uspořádány v hierarchii důležitosti. Potřeby se objevují až po uspokojení potřeb s vyšší prioritou. Ze stejného důvodu již uspokojené potřeby neovlivňují chování. Zdá se, že tento bod stojí za to zdůraznit manažerům a správcům, kteří se často mylně domnívají, že peníze a jiné hmotné pobídky jsou jediným lékem na problémy s morálkou a produktivitou. Může se však stát, že potřeba účasti, uznání, kreativity a pocitu hodnoty jsou lepšími motivačními faktory v bohaté společnosti, kde mnozí již dosáhli přijatelné míry osvobození od hladu a ohrožení bezpečnosti a osobního bezpečí, a nyní jsou vedeni psychologickými potřebami vyššího řádu.
Stručně řečeno, seberealizace je dosažení plného potenciálu. Pro další upřesnění však „existují určité podmínky, které jsou bezprostředním předpokladem pro uspokojení základních potřeb“. „Příkladem takových předpokladů pro uspokojení základních potřeb jsou takové podmínky, jako je svoboda slova, svoboda dělat, co člověk chce, pokud tím neubližuje druhým, svoboda vyjadřovat se, svoboda zkoumat a vyhledávat informace, svoboda bránit se, spravedlnost, férovost, čestnost, pořádek ve skupině.“
Podle Maslowa jsou tendence seberealizujících se lidí následující:
Maslow zjistil, že zdraví jedinci jsou motivováni k tomu, co nazval seberealizací, a všiml si, že seberealizující se lidé mají nápadně podobné charakteristiky. Sebeaktualizaci popsal jako:
„epizoda nebo vzplanutí, v němž se síly člověka spojují zvláště a intenzivně příjemným způsobem a v němž je integrovanější a méně rozpolcený, otevřenější pro zkušenost, svéráznější, dokonaleji se vyjadřující nebo spontánní, nebo plně funkční, tvořivější, humornější více překonávající své ego, nezávislejší na svých nižších potřebách atd. V těchto epizodách se stává opravdovějším sebou samým, dokonaleji aktualizuje své možnosti, je blíže jádru své bytosti, je plněji lidský. Jsou to nejen jeho nejšťastnější a nejvzrušivější okamžiky, ale také okamžiky největší zralosti, individualizace, naplnění – jedním slovem jeho nejzdravější okamžiky.
Sebeaktualizující se lidé, kteří dosáhli vysoké úrovně zralosti, zdraví a seberealizace, nás toho mohou naučit tolik, že se někdy zdají být téměř jiným druhem lidských bytostí.“
Následující popisy byly sestaveny ze spisů Maslowa a dalších autorů.
1. Jasnější vnímání reality.
Sebeaktualizující se lidé vnímají realitu lépe než ostatní a jsou s ní lépe srozuměni. Mají přesné vnímání toho, co existuje, spíše než zkreslené vnímání svými potřebami, a disponují schopností objektivně posoudit své vlastní síly, možnosti a omezení. Správně a efektivně posuzují zážitky, lidi a věci a mají neobvyklou schopnost odhalovat falešné, nepravdivé a nepoctivé. Nebojí se neznámého a dokáží tolerovat pochybnosti, nejistotu a nejistotu, které provázejí vnímání nového a neznámého.
2. Přijetí sebe sama, druhých a přírody.
Sebeaktualizující se lidé se nestydí ani si nevyčítají svou lidskou přirozenost s jejími nedostatky, nedokonalostmi, křehkostí a slabostmi. Dokážou přijmout své vlastní lidské nedostatky, aniž by je odsuzovaly. Stejně tak nejsou kritické k těmto aspektům druhých lidí. Respektují a váží si sebe i druhých. Navíc jsou upřímní, otevření, opravdoví, bez pózy a fasády. Nejsou však spokojeni sami se sebou, ale zajímají je nesrovnalosti mezi tím, co je, a tím, co by mohlo nebo mělo být u nich samých, u druhých a ve společnosti.
3. Spontánnost.
Sebeaktualizující se lidé jsou relativně spontánní ve svém chování a mnohem spontánnější ve svém vnitřním životě, myšlenkách a impulsech. Sebeaktualizující se osoby se nenechávají omezovat konvencemi, ale ani je nerespektují. Nejsou konformní, ale nejsou ani antikonformní jen proto, že by takoví byli. Mohou se chovat konvenčně, ale málokdy dovolí, aby jim konvence bránila dělat něco, co považují za důležité nebo základní. Nejsou motivováni zvnějšku nebo dokonce cíleně; jejich vnitřní motivací je spíše růst a rozvoj, aktualizace sebe sama a svých možností.
4. Soustředění na problém.
Sebeaktualizující se lidé se orientují na řešení problémů namísto orientace zaměřené na sebe. Zajímají se o řešení problémů; to často zahrnuje i problémy druhých. Řešení těchto problémů je často klíčovým bodem jejich života. Běžně mají v životě nějaké poslání, nějaký problém mimo sebe, který zaměstnává velkou část jejich energie. Obecně je toto poslání nesobecké a týká se filozofických a etických otázek.
5. Odloučení a potřeba samoty.
Seberealizující se lidé mají rádi samotu a soukromí. Často je pro ně možné zůstat nad věcí, nerušeně a nerušeně sledovat to, co rozčiluje ostatní. Mohou se dokonce jevit jako asociálové. Možná to souvisí s trvalým pocitem bezpečí a soběstačnosti.
7. Stálá svěžest ocenění.
Seberealizující se lidé mají úžasnou schopnost znovu a znovu oceňovat základní radosti života. Prožívají úctu, potěšení a úžas v každodenním světě, jako je příroda, děti, hudba a sexuální prožitky. K těmto základním prožitkům přistupují s úctou, potěšením, úžasem, a dokonce s extází.
8. Mystický zážitek, oceánský pocit.
Sebeaktualizující se lidé mají běžně mystické nebo ´vrcholné´ zážitky či období intenzivních emocí, při nichž překonávají sami sebe. Během vrcholného zážitku zažívají pocity extáze, úžasu a údivu s pocity otevírajících se neomezených obzorů, pocity neomezené moci a zároveň pocity větší bezmoci než kdykoli předtím. Zážitek končí přesvědčením, že se stalo něco nesmírně důležitého a cenného, takže člověk je tímto zážitkem do jisté míry proměněn a posílen, což se přenáší do každodenního života.
9. Jednota s lidstvem.
Seberealizující se lidé mají hluboký pocit ztotožnění, sympatie a náklonnosti k druhým lidem a hluboký pocit empatie a soucitu s lidmi obecně. Tento cit je v jistém smyslu bezpodmínečný, neboť existuje současně s uznáním existence negativních vlastností druhých, které mohou vyvolávat občasný hněv, netrpělivost a odpor.
10. Hluboké mezilidské vztahy.
Sebeaktualizující se lidé mají hlubší a hlubší mezilidské vztahy než většina dospělých, ale ne nutně hlubší než děti. Jsou schopni větší blízkosti, větší lásky, dokonalejšího ztotožnění, většího smazání hranic ega, než by ostatní lidé považovali za možné. Jedním z důsledků je, že seberealizovaní lidé mají obzvláště hluboké vazby spíše k několika málo jedincům a jejich okruh přátel je malý. Téměř ke každému bývají laskaví nebo alespoň trpěliví, přesto se realisticky a tvrdě vyjadřují o těch, kteří si to podle jejich názoru zaslouží – zejména o pokrytcích, domýšlivcích, nafoukancích nebo o jedincích, kteří se nafukují.
11. Demokratická charakterová struktura.
Seberealizující se lidé jsou demokratičtí v nejhlubším možném smyslu. Jsou přátelští ke všem bez ohledu na třídu, vzdělání, politické přesvědčení, rasu nebo barvu pleti. Věří, že je možné se od každého něco naučit. Jsou pokorní v tom smyslu, že si uvědomují, jak málo toho vědí ve srovnání s tím, co by mohli vědět a co vědí ostatní. Jsou připraveni a ochotni učit se od kohokoli. Respektují každého jako potenciálního přispěvatele k jejich poznání už jen proto, že každý je člověk.
12. Etické prostředky k dosažení morálních cílů.
Sebeaktualizující se osoby jsou vysoce etické. Jasně rozlišují mezi prostředky a cíli a prostředky podřizují cílům. Jejich pojetí dobra a zla a dobra a zla často není konvenční.
13. Filozofický, nepřátelský smysl pro humor.
Sebeaktualizující se lidé mají pronikavý, nepřátelský smysl pro humor. Nesmějí se vtipům, které ubližují druhým lidem nebo jsou zaměřeny na méněcennost druhých. Dokážou si dělat legraci z druhých obecně – nebo ze sebe samých -, zejména když jsou hloupí nebo se snaží být velcí, když jsou malí. Inklinují k promyšlenému humoru, který vyvolává úsměv, je vlastní dané situaci a je spontánní.
14. Kreativita.
Sebeaktualizující se lidé jsou velmi nápadití a kreativní. Tvořivost, o kterou se zde jedná, není tvořivostí zvláštního talentu. Je to tvořivost potenciálně vlastní každému člověku, ale obvykle zadušená akulturací. Je to svěží, naivní, přímý způsob pohledu na věci, podobný spíše naivní a univerzální tvořivosti nezkažených dětí.
Inventář osobní orientace lze použít k posouzení hodnot a postojů spojených s tímto konceptem.