Sociobiologické teorie znásilnění jsou teorie, které zkoumají, jakou roli, pokud vůbec nějakou, hrají evolučně-psychologické adaptace při způsobení aktu znásilnění u zvířat a lidí. Takové teorie jsou velmi kontroverzní, protože tradiční teorie obvykle nepovažují znásilnění za behaviorální adaptaci. Někteří se proti takovým teoriím ohrazují na etických, náboženských, feministických nebo politických i vědeckých základech.
Znásilnění jako adaptace mezi zvířaty
Dlouho bylo pozorováno, že některá zvířata zřejmě vykazují chování podobné znásilnění u lidí, jako je kombinace pohlavního styku s násilným napadením, často pozorované u kachen a hus. Někdy je zvíře sexuálně osloveno a proniknuto, zatímco je jasné, že o to nestojí – např. se snaží utéct. Tato pozorování nuceného sexu mezi zvířaty nejsou kontroverzní. Kontroverzní je interpretace těchto pozorování a rozšíření teorií na nich založených na lidské bytosti.
Právě proto, že znásilnění občas vyústí v reprodukci, někteří sociobiologové teoretizují, že znásilnění může být pro násilníky geneticky výhodné, a tudíž prospívá jako psychologická adaptace.
Bylo také zaznamenáno, že určité druhy krtků budou „znásilňovat“ novorozence svého vlastního druhu, výhodou toho je, že až tito krtci dospějí a stanou se plodnými, otěhotní se spermiemi krtka, který se s nimi pářil ve velmi mladém věku.
Viz: Jiná než lidská zvířecí sexualita
Znásilnění jako adaptace mezi lidmi
Myšlenku, že se znásilnění vyvinulo jako geneticky výhodná adaptace chování, zpopularizovali biolog Randy Thornhill a antropolog Craig T.
Thornhillova a Palmerova argumentace začíná konstatováním, že veškeré lidské chování je, bez ohledu na to, jak nepřímo, výsledkem nějaké evoluční adaptace. Konstatují, že vzhledem k tomu, že samotný lidský mozek, a tedy veškeré schopnosti jakéhokoliv jednání, se vyvinuly z přirozeného výběru, jediným sporným bodem je, zda je znásilnění pouze vedlejším produktem nějaké jiné nesouvisející adaptace (jako je touha po agresi, nadvládě atd.), nebo zda je znásilnění samo o sobě adaptací upřednostňovanou, protože zvyšuje počet potomků násilníků. Tvrdí, že druhý případ je pravdivý.
Thornhill a Palmer tvrdí, že základní motivace násilníků se vyvinula, protože svého času přispívaly k rozmnožování. V knize poznamenávají, že drtivá většina obětí znásilnění je v plodném věku, což naznačuje, že plodnost je zahrnuta do výběru obětí násilníkem.
Tvrdí, že ženy mají evolučně-psychologické adaptace, které chrání jejich geny před případnými násilníky. „Máme pocit, že pohled ženy na znásilnění lze nejlépe pochopit, vezmeme-li v úvahu negativní vlivy znásilnění na reprodukční úspěšnost žen,“ píší. Kniha například cituje studii, která tvrdí, že oběti v plodném věku trpí znásilněním více emocionálními traumaty než starší ženy. Předkládají to jako důkaz, který je v souladu s jejich teorií, protože ženy v rodovém prostředí po reprodukčním věku měly méně co ztratit, pokud jde o genetické potomstvo, tím, že byly znásilněny.
Přestože znásilnění prezentují jako evoluční sklony, zdůrazňují, že tak činí především proto, aby odhalili lepší způsoby boje proti znásilnění, nikoli proto, aby omlouvali moderní násilníky. Znásilnění lze eliminovat pouze tehdy, když si společnost plně uvědomí jeho evoluční původ. Velkou část knihy věnují diskusím o metodách prevence znásilnění. Zkoumají účinnost chemické kastrace a dalších dnes běžných trestů a obhajují přísnější tresty pro násilníky, než jaké jsou v současnosti používány, a kontroverzněji vzdělávací programy, které mladým mužům vysvětlují evoluční příčiny znásilnění, aby mohli tyto instinkty lépe potlačit.
Profesor psychologie na Harvardu a spisovatel populární vědy Steven Pinker se vyslovil na podporu Thornhillovy a Palmerovy práce. Píše: „Toto je odvážná, inteligentní a oči otevírající kniha s ušlechtilým cílem – pochopit a eliminovat odporný zločin. Vyzbrojena logikou a hojnými daty, přírodopis znásilnění donutí mnoho intelektuálů, aby se rozhodli, čeho si cení více: zavedeného dogmatu a ideologie, nebo blahobytu skutečných žen v reálném světě.“
Další sociobiologické teorie znásilnění
Jiní zastánci různých sociobiologických teorií znásilnění vyjádřili zde popsané názory, které mohou a nemusí reprezentovat názory Thornhilla a Palmera.
Zastánci této teorie také uvedli, že v nejplodnější části ženského menstruačního cyklu ženy častěji usilují o potenciální partnerky a zároveň se vyhýbají situacím, které vedou k možnosti znásilnění. Zdá se, že zprávy ukazují vyšší výskyt znásilnění, ke kterému dochází v méně plodných bodech menstruačního cyklu oběti, s jednou výjimkou: osoby užívající antikoncepční léky (jako je „pilulka“) nehlásí znásilnění s jakýmkoli sklonem ke konkrétnímu období svých cyklů — antikoncepce na určité úrovni inhibuje ovulaci.
Podle těchto teorií jsou muži, kteří se pokusí o znásilnění, považováni za zoufalejší k páření a jedním z důsledků tohoto zoufalství by mohla být endemická dezinterpretace ženských signálů. To by mohlo ilustrovat, proč mnoho násilníků ospravedlňuje své činy slovy „řekla ne, ale myslela ano“. Variace tohoto tématu jsou běžné. Například neexistuje jasné, objektivní vymezení mezi sexuálním dotekem a nesexuálním dotekem. Držení za ruce může být jednou stranou považováno za sexuální dotek, zatímco druhá strana to považuje za zcela platonické. Lidské sexuální chování a Date Rape popisují tyto otázky dále.
Lidské chování ohledně znásilnění
Někteří zastánci těchto teorií tvrdí, že mnohé běžné postoje a praktiky týkající se sexuality a znásilnění mají původ v preventivních opatřeních proti znásilnění.
Ženy bývají v mladém dospělém věku při znásilnění opatrnější. V mladém dospělém věku se také častěji brání znásilnění nebo se brání silněji, i když je to do jisté míry vysvětlitelné tím, že mladší ženy mohou být kvantitativně silnější a schopnější se bránit silněji než starší ženy.
Zastánci těchto teorií také tvrdili, že otcova ochranitelská schopnost jejich dcer je způsobena instinktem, nejen chránit jejich geny v podobě jejich potomků, ale zajistit genetickou „kvalitu“ budoucích vnoučat ochranou dcery před znásilněním.
Veřejné sprchy, veřejné toalety, šatny a šatny mají v mnoha zemích často oddělené mužské a ženské části. Tato genderová segregace podle některých sociobiologů snižuje pravděpodobnost, že se žena ocitne sama s mužem (pro zajímavost, potenciálním násilníkem) v prostředí, které je sexuálně sugestivní a/nebo ve kterém je zvláště zranitelná, jako je svlečená a v malé místnosti (všimněte si také typického tepla a vlhkosti takových míst; takové podmínky v počasí vedou ke zvýšenému počtu hlášení o znásilnění). Společné prostory jsou často také genderově oddělené. V některých zemích bývá ženám v genderově oddělených prostorách, jako jsou sprchy a šatny, poskytováno více soukromí než mužům. V ženských částech může být více závěsů, viditelných obrazovek atd.
V některých zemích je také ženám zakázáno opouštět dům s jakýmkoli množstvím odhalené kůže. Někteří sociobiologové to považují za způsob, jak snížit pravděpodobnost, že žena upoutá pozornost a (potažmo) znásilní. Protože je to však obvykle manžel ženy, kdo jí nedovolí odejít, aniž by byla zcela zakryta, je pravděpodobnější, že zvyk má pouze zabránit tomu, aby přitahovala sexuální pozornost jiných mužů.
Kritiky zevnitř evoluční psychologie
Významný zastánce evoluční psychologie Edward H. Hagen ve svém díle Evoluční psychologie FAQ uvádí, že podle něj neexistuje žádný jasný důkaz pro hypotézu, že znásilnění je adaptivní. Věří, že adaptivita znásilnění je možná, ale tvrdí, že neexistuje dostatek důkazů, aby bylo jisté to či ono. Nicméně vybízí k tomu, aby byly takové důkazy získány: „Zda mají lidští muži psychologické adaptace na znásilnění, bude zodpovězeno pouze pečlivými studiemi, které budou hledat důkazy pro takové kognitivní specializace. Nepátrat po takových důkazech je jako nevyhledat podezřelého po ukryté zbrani.“
Kritiky z jiných oborů
Mnozí biologové jsou silně proti těmto teoriím a často i proti evoluční psychologii samotné. Kniha Evoluce, pohlaví a znásilňování shrnuje názory osmadvaceti významných biologů, kteří jsou proti těmto teoriím.
Někteří kritici tvrdí, že je obtížné určit, do jaké míry může být myšlenka znásilnění rozšířena na pohlavní styk u jiných živočišných druhů, protože definujícím atributem znásilnění u lidí je nedostatek informovaného souhlasu, který je u jiných zvířat obtížné určit. Věří, že tyto teorie jsou založeny na antropomorfních interpretacích chování zvířat.
Jiní tvrdí, že nucený sex u zvířat je neúčinný jako prostředek rozmnožování; samci napadají jiné samce nebo skupiny samců napadají osamělé samice a přitom je zabíjejí.
Někteří kritici nepopírají obecně pozorované pokusy o kontrolu ženské sexuality a reprodukce, ale považují je spíše za kulturně podmíněné než za produkt evoluce.
Teorie týkající se znásilnění u lidí: