Spisovatel je každý, kdo vytváří písemné dílo, i když toto slovo obvykle označuje spíše ty, kteří píší tvůrčím způsobem nebo profesionálně, případně ty, kteří píší v mnoha různých formách. Toto slovo je téměř synonymem pro slovo autor, i když někdo, kdo píše například seznam prádla, by mohl být technicky vzato nazýván spisovatelem nebo autorem seznamu, ale ne autorem. Zkušení spisovatelé jsou schopni používat jazyk ke ztvárnění myšlenek a obrazů, ať už se jedná o beletrii, nebo literaturu faktu.
Spisovatelská tvorba často přispívá ke kulturnímu obsahu společnosti a ta může svůj spisovatelský korpus – neboli literaturu – hodnotit jako umění podobně jako umění výtvarné (viz malířství, sochařství, fotografie), hudební, řemeslné a scénické (viz drama, divadlo, opera, muzikál).
V některých kruzích se slovo „spisovatel“ stalo pojmem, který přesahuje svůj původní význam. Stejně jako platónský „filozof“, i spisovatel (spolu s „umělcem“) byl modernisty překonán jako pouhé povolání a stal se stavem bytí, prorockým a exilovým postojem, z něhož lze pozorovat a kritizovat většinovou společnost. Američané jako Ernest Hemingway, Gertrude Steinová a Henry Miller zjistili, že se mohou stát spisovateli pouze tehdy, když opustí domov a usadí se v emigrantských komunitách v zahraničí, zejména v Paříži. Psaní se tak stalo transcendentním aktem, prostředkem k objektivnímu poznání přesahujícímu specifické mravy jednotlivých společností a východiskem pro budoucí hnutí a možnosti. Často se pro ně Spisovatelé rodí, nikoliv tvoří; jako takoví jsou celým svým bytím prodchnuti posvátným účelem.
V postmoderních podmínkách již pravděpodobně není možné, aby se spisovatel moderny stal spisovatelem. Postmodernismus uznává, že žádný konkrétní pohled nenabízí objektivní poznání, a proto se transcendentní pozorovatel a kritik jeví jako méně věrohodný. Navíc vzestup mediálních technologií, který je nedílnou součástí postmoderní zkušenosti, staví tištěné slovo modernistického Spisovatele do konkurence s elektronickými médii, jako je televize, film, videohry a internet. V tomto kontextu mají literární tvůrci tendenci uznávat komerčnost a komoditu zabudovanou do svých děl. Spíše než transcendentním účelem samým o sobě se psaní opět stává prostředkem k dosažení cíle. Dave Eggers například využil svého autorského úspěchu k politickým účelům a k podpoře dalších začínajících spisovatelů. Postmodernisté se sice poučili z toho, že psaní může být prostředkem změny a určitým posláním, ale odmítají objektivní postoj a kladou si otázku, k čemu mohou přispět konkrétní perspektivy spisovatelů.