Teorie substancí, neboli teorie atributů látek, je ontologická teorie o objektovosti, která předpokládá, že látka je odlišná od svých vlastností.
Látka je stěžejní pojem ontologie a metafyziky. Filosofie lze skutečně rozdělit na monistické filosofie a dualistické nebo pluralitní filosofie. Monistické názory, často spojované s imanencí, zastávají názor, že existuje pouze jedna látka, někdy nazývaná Bůh nebo Bytí. Dualistické a pluralitní názory zastávají názor, že existují dva nebo více typů látek a že tyto mohou být zařazeny do ontologické hierarchie. Platonismus nebo Aristotelianismus se domnívá, že existují různé látky, zatímco stoicismus a Spinoza zastávají názor, že existuje pouze jedna látka.
Pojem substance v západní filosofii
V tisícileté aristotelovské tradici, stejně jako v raných moderních tradicích, které na ni navazují, se s látkami nakládá tak, že mají atributy a způsoby.
Tento pojem pomáhá vysvětlit například přechody stavů. Vezměme množství vody a zmrazme ji na led. Teorie látek tvrdí, že existuje „látka“, která se tímto přechodem nemění, což je jak kapalná voda, tak i zmrzlý led. Tvrdí, že voda není nahrazena ledem – je to stejná látka. Pokud je to pravda, pak musí platit, že vlhkost vody, tvrdost ledu, nejsou pro podkladovou látku podstatné.
Aristotelovský pohled na Boha považoval Boha za ontologicky i kauzálně předcházejícího všem ostatním substancím; jiní, včetně Spinozy, tvrdili, že Bůh je jedinou substancí. Substance je podle Spinozy jedna a nedělitelná, ale má více módů; to, co běžně nazýváme přirozeným světem, spolu se všemi jedinci v něm, je v Bohu imanentní: odtud slavná fráze Deus sive Natura („Bůh, nebo příroda“).
Kritika pojmu „látka“
Friedrich Nietzsche a po něm Martin Heidegger, Michel Foucault a Gilles Deleuze odmítli pojem „substance“ a ve stejném hnutí i pojem subjektu. Z tohoto důvodu byl Althusserův „antihumanismus“ a Foucaultovy výroky kritizovány, Jürgenem Habermasem a dalšími, za nepochopení, že to vede k fatalistickému pojetí sociálního determinismu. Pro Habermase mohla být pojata pouze subjektivní forma svobody, naopak Deleuze, který mluví o „životě“, jako neosobní a imanentní forma svobody.
Pro Heideggera znamená Descartes „látkou“ to, čím „nemůžeme rozumět ničemu jinému než entitě, která je takovým způsobem, že k tomu, aby byla, nepotřebuje žádnou jinou entitu“. Tudíž jen Bůh je látkou jako ens perfectissimus. Heidegger ukázal neoddělitelný vztah mezi pojmem látky a subjektu, což vysvětluje, proč místo toho, aby mluvil o „člověku“ nebo „lidstvu“, mluví o Dáseinu, který není jednoduchým subjektem, ani látkou.
Primitivní koncepty teorie substance
Dva primitivní pojmy (tj. skutečné pojmy, které nelze vysvětlit ve smyslu něčeho jiného) v teorii podstaty jsou holý konkrétní a inherenční vztah.
V teorii podstaty je holým specifikem objektu prvek, bez kterého by objekt neexistoval, tedy jeho látka, která existuje nezávisle na jeho vlastnostech, i když je pro ni fyzicky nemožné postrádat vlastnosti úplně. Je „holý“, protože je považován bez svých vlastností a „zvláštní“, protože není abstraktní. Vlastnosti, které látka má, jsou prý v látce inhibovány. V teorii podstaty mysli jsou objekty mysli.
Dalším primitivním konceptem v teorii substance je inherenční vztah mezi látkou a jejími vlastnostmi. Například ve větě „Že jablko je červené“ teorie substance říká, že zarudnutí v jablku inhibuje. Teorie substance považuje za jasný význam toho, že jablko má vlastnost zarudnutí nebo vlastnost, že je šťavnaté, a že vlastnost inherence v látce je podobná, ale ne identická s tím, že je součástí látky. Teorie tak uděluje inherenci status primitivního konceptu a nevyžaduje žádnou další definici slova „inhere“.
Argumenty podporující teorii
Dva běžné argumenty podporující látkovou teorii jsou argument z gramatiky a argument z koncepce.
Argument z gramatiky používá tradiční gramatiku na podporu teorie látek. Například věta „Sníh je bílý“ obsahuje předmět, sníh a tvrzení, že předmět je bílý. Argument tvrdí, že nemá žádný gramatický smysl mluvit o „bělosti“ bez těla, bez sněhu nebo jiného předmětu, který je bílý. To znamená, že jediný způsob, jak učinit smysluplné tvrzení, je mluvit o předmětu a predikovat jeho různé vlastnosti. Teorie látek nazývá tento předmět predikace látkou. Tedy, aby bylo možné činit tvrzení o fyzických předmětech, je třeba se odvolávat na látky, které musí existovat, aby tato tvrzení byla smysluplná.
Mnoho ontologií, včetně teorie svazků, odmítá argument z gramatiky na základě toho, že gramatický předmět nemusí nutně odkazovat na metafyzický předmět. Teorie svazků například tvrdí, že gramatický předmět výroku odkazuje na jeho vlastnosti. Například teoretik svazků chápe gramatický předmět věty „Sníh je bílý“ jako odkaz na svazek vlastností, včetně třeba obsazení ledových krystalů, studenosti a hloubky několika stop. Pro teoretika svazků pak věta upravuje tento svazek vlastností tak, aby zahrnoval vlastnost bělosti. Teoretik svazků pak tvrdí, že lze činit smysluplná prohlášení o tělesech, aniž by se odkazovalo na látky, které postrádají vlastnosti.
Dalším argumentem pro teorii substance je argument z koncepce. Argument tvrdí, že aby bylo možné si představit vlastnosti objektu, jako je zarudnutí jablka, je třeba si představit objekt, který má tyto vlastnosti. Podle argumentu si nelze představit zarudnutí nebo jinou vlastnost odlišnou od věci, která má tuto vlastnost. Věc, která má tuto vlastnost, tvrdí argument, je látka. Argument z koncepce tvrdí, že vlastnosti (např. zarudnutí nebo šířka čtyři palce) jsou samy o sobě nepředstavitelné, a proto je to vždy látka, která má tyto vlastnosti. Tvrdí tedy, že látky existují.
Kritika teze z koncepce spočívá v tom, že existence vlastností látek nevyplývá z nemožnosti uvažovat o izolovaných vlastnostech. Teoretik svazků například tvrdí, že vlastnosti stačí spojovat se svazkem jiných vlastností, které se svazkem nazývají objekt. Kritik tvrdí, že nemožnost existence jednotlivé vlastnosti izolovaně neznamená, že látky existují. Místo toho tvrdí, že tělesa mohou být svazky vlastností a jednotlivá vlastnost jednoduše nemůže existovat odděleně od takového svazku.
Hlavní námitky teoretika svazků proti teorii látek se týkají holých detailů látky, kterou teorie látek zvažuje nezávisle na vlastnostech látky. Teoretik svazků se ohrazuje proti pojmu věci bez vlastností, tvrdí, že něco takového si nelze představit, a cituje Johna Locka, který látku popsal jako „něco, nevím co“. Kritikovi připadá, že jakmile má člověk na mysli nějakou látku, doprovází tuto představu vlastnost. To znamená, že pro kritika je nejen fyzicky nemožné setkat se s holým specifikem bez vlastností, ale samotná představa věci bez vlastností je tak podivná, že si takovou představu ani nedokáže vytvořit.
Argument o nerozlišitelnosti od teoretika substance se zaměřuje na ty teoretiky svazků, kteří jsou zároveň metafyzikálními realisty. Metafyzický realismus používá opakovatelné entity známé jako univerzály doložené konkrétními údaji k vysvětlení fenoménu shody atributů. Teoretici substance pak říkají, že teorie svazků a metafyzikální realismus mohou koexistovat pouze zavedením identity vyznání nerozlišitelnosti, což je podle teoretiků substance nesoudržné. Identita nerozlišitelnosti říká, že každý konkrétní konkrétní konkrétní fakt, který je číselně odlišný od jiného, musí mít své vlastní kvalitativní vlastnosti nebo atributy.
Vzhledem k tomu, že teorie svazků uvádí, že všechny konkrétní údaje jsou pouze konstrukcemi nebo ‚svazky‘ atributů, nebo kvalitativních vlastností, argument substance theorist indiscernibility tvrdí, že schopnost rozpoznat numericky odlišné konkrétní údaje, jako jsou konkrétní objekty, vyžaduje, aby tyto údaje měly rozeznatelné kvalitativní rozdíly ve svých atributech a že metafyzický realista, který je také svazek teoretik musí proto připustit existenci rozeznatelných (numericky odlišných) konkrétních údajů, identity indiscernibles a principu konstitutivní identity.
Rozpoznatelné údaje o betonu
Argument indiscernibility poukazuje na to, že pokud teorie svazků a teorie rozeznatelných konkrétních náležitostí vysvětlují vztah mezi atributy, pak musí být pravdivá i teorie identity indiscernibles:
Identita indiscernibles
Argument o nerozlišitelnosti pak tvrdí, že totožnost nerozlišitelnosti je nepravdivá. Například dva různé kusy papíru do tiskárny mohou být vedle sebe, číselně se od sebe liší. Argument však říká, že všechny jejich kvalitativní vlastnosti mohou být stejné (např. oba mohou být bílé, obdélníkového tvaru, 9 x 11 palců…). Argument tedy tvrdí, teorie svazků a metafyzický realismus nemohou být oba správné.
Teorie svazků kombinovaná s teorií tropů (na rozdíl od metafyzického realismu) je však vůči argumentu nerozlišitelnosti imunní. Imunita pramení ze skutečnosti, že každý trop (atribut) může být držen pouze jedním konkrétním konkrétním, takže kvalitativní nerozlišitelné objekty mohou existovat a přitom být numericky identické, a identita nerozlišitelnosti proto neplatí.