Teorii stálosti barev v retinexu vyvinul Edwin H. Land, který ji vysvětlil. Slovo „retinex“ je portmanteau vytvořené ze slov „retina“ a „cortex“, což naznačuje, že na zpracování se podílí jak oko, tak mozek.
Tento efekt lze experimentálně demonstrovat takto. Člověku se ukáže displej zvaný „Mondrian“ (podle Pieta Mondriana, jehož obrazy jsou podobné), který se skládá z mnoha barevných skvrn. Displej je osvětlen třemi bílými světly, jedním promítaným přes červený filtr, jedním promítaným přes zelený filtr a jedním promítaným přes modrý filtr. Osoba je požádána, aby nastavila intenzitu světel tak, aby se určitá skvrna na displeji jevila jako bílá. Experimentátor pak změří intenzitu červeného, zeleného a modrého světla odraženého od této bílé skvrny. Poté experimentátor požádá osobu, aby určila barvu sousední skvrny, která se například jeví jako zelená. Poté experimentátor nastaví světla tak, aby intenzita červeného, modrého a zeleného světla odraženého od zelené skvrny byla stejná, jako byla původně naměřena u bílé skvrny. Osoba vykazuje barevnou stálost v tom smyslu, že zelená skvrna se nadále jeví jako zelená, bílá skvrna se nadále jeví jako bílá a všechny zbývající skvrny mají nadále své původní barvy.
Ačkoli se modely retinexu stále hojně používají v počítačovém vidění, ukázalo se, že přesně nemodelují lidské vnímání barev.