Teorie řízení nálad předpokládá, že spotřeba zpráv, zejména zábavných zpráv, je schopna měnit převládající náladové stavy a že výběr konkrétních zpráv ke spotřebě často slouží k regulaci náladových stavů (Zillmann, 1988a).
Myšlenku výběru mediálního obsahu v zájmu posílení vlastních stavů navrhli Zillmann a Bryant (1985) a Zillmann (1988a). Zpočátku byly předpoklady označovány jako teorie stimulačního uspořádání závislého na vlivu, ale následně získaly větší význam pod nálepkou řízení nálad (Knobloch, 2006).
Výzkum řízení nálad lze vystopovat až k teorii kognitivní disonance Leona Festingera (1957). Festinger poznamenává, že lidský organismus se snaží vytvořit vnitřní shodu mezi poznáními, jako jsou postoje, přesvědčení a znalosti o sobě a okolí. Když člověk drží dvě kognice, které jsou neslučitelné, vzniká disonance. Takovou disonanci však lze omezit selektivní expozicí, to znamená, že jednotlivci budou vyhledávat informace, které disonanci sníží a vyhnou se informacím, které zvýší již existující disonanci.
Festingerova teorie byla primárně formulována kognitivně, přičemž se zabývala možnostmi expozice vůči přesvědčivým sdělením. Zillmann a jeho kolegové tak navrhli teorii řízení nálad, která se snaží vyrovnat s co nejširším spektrem možností sdělení, jako jsou zprávy, dokumenty, komedie, dramata, tragédie, hudební vystoupení a sport. Zabývá se všemi myslitelnými náladami spíše než jediným, specifickým afektivním stavem, jako je disonance (Zillman, 1988b).
Teorie řízení nálad vychází z hedonistického předpokladu, že jedinci jsou motivováni pro potěšení a proti bolesti, a uvádí, že pokud je to možné, mají jedinci tendenci uspořádat své prostředí tak, aby dobrá nálada (obvykle potěšení) byla maximalizována nebo udržována a špatná nálada (obvykle bolest) byla zmenšena nebo zmírněna. Uspořádání prostředí může mít mnoho podob, včetně psychického odklonu od situací, které vytvářejí negativní efekt (například vyhýbání se stresující dopravní zácpě), nebo pohybu směrem k situacím, které vedou k uspokojení (například procházky po krásné zahradě), nebo výběru situací, které vedou k uspokojení. Navíc, jelikož zábava poskytuje svým divákům příležitost symbolicky uspořádat prostředí, teorie řízení nálad uvádí, že výběr zábavy lidí by měl podobně sloužit řízení nálad (Oliver, 2003).
Konkrétní hypotézy teorie řízení nálad byly Zillmannem (2000) shrnuty následovně:
Uvedenému hedonistickému cíli nejlépe poslouží selektivní expozice materiálu, který (a) je excitačně opačný než převažující stavy spojené se zhoubně prožitým hypo- nebo hypervzrušením, (b) má pozitivní hedonickou hodnotu vyšší než převažující stavy a (c) v hedonicky negativních stavech má malou nebo žádnou sémantickou afinitu k převažujícím stavům.
Ačkoli řízení nálad naznačuje, že chování jedinců často odpovídá hédonistickému předpokladu, tato teorie také objasňuje, že jedinci si nemusí být nutně vědomi své motivace. Spíše se má za to, že lidé zpočátku uspořádávají své prostředí náhodně a uspořádání, která jsou mimochodem provedena během dobré nálady a která rozšiřují nebo posilují hédonicky pozitivní stav, zanechávají paměťovou stopu, která zvyšuje pravděpodobnost vytvoření podobných stimulačních uspořádání za podobných okolností (Zillmann, 1988a, 1988b). Jinými slovy, vytváření těchto preferencí je řízeno mechanismem zvaným operantní podmiňování, který odkazuje na použití následků k modifikaci výskytu a formy chování.
Teoretická teze teorie řízení nálad čelila výzvám, zejména při studiu (1) role, kterou hrají negativní nálady a zatěžující pocity v rámci zábavního zážitku; (2) různorodosti jednotlivých uživatelů, sociální a kulturní situace a nabízených mediálních produktů a (3) nových, tzv. interaktivních médií a toho, jak lze zábavu v jejich rámci nejlépe pojmout (Vorderer, 2003).