Ve vzdělávání a psychologii nám učení teorií pomáhá pochopit proces učení.
Existují v podstatě tři hlavní pohledy na učení teorií, behaviorismus, zpracování kognitivních informací (CIP) a konstruktivismus.
Konstruktivismus pohlíží na učení jako na proces, ve kterém studující aktivně konstruuje nebo buduje nové myšlenky nebo koncepty založené na současných a minulých znalostech. Jinými slovy, „učení zahrnuje konstrukci vlastních znalostí z vlastních zkušeností“ (Ormrod, J. E., Educational Psychology: Developing Learners, Fourth Edition. 2003, str. 227). Konstruktivistické učení je proto velmi osobním úsilím, díky němuž mohou být internalizované koncepty, pravidla a obecné principy následně aplikovány v praktickém kontextu reálného světa. Podle Jeroma Brunera a dalších konstruktivistů působí učitel jako zprostředkovatel, který studenty povzbuzuje k tomu, aby pro sebe objevovali principy a vytvářeli znalosti tím, že pracují na řešení realistických problémů, obvykle ve spolupráci s ostatními. Tato spolupráce je také známá jako konstrukce znalostí jako společenský proces. Některé výhody tohoto společenského procesu jsou, 1.) Studenti mohou pracovat na objasnění a uspořádání svých myšlenek tak, aby je mohli vyslovit ostatním. 2.) Dává jim to příležitosti k rozpracování toho, co se naučili. 3.) Jsou vystaveni názorům ostatních. A 4.) Umožňuje jim to objevit chyby a nesrovnalosti (Ormrod, J. E., Educational Psychology: Developing Learners, Fourth Edition. 2003, str. 232). Kognitivní teoretici jako Jean Piaget a David Ausubel a další se zabývali změnami v chápání studenta, které vyplývají z učení a se základním významem prostředí.
Konstruktivismus sám má mnoho variant, jako je Generative Learning, Cognitive Apprenticeship, Problem-based learning, Discovery Learning, situated learning a knowledge building. Bez ohledu na rozmanitost, konstruktivismus podporuje svobodné zkoumání studenta v daném rámci nebo struktuře.
Behaviorismus je naučná teorie založená na stěžejních pracích B. F. Skinnera a Ivana Pavlova, oba vědci jsou dobře známí svými studiemi chování zvířat. Behavioristé věří, že organismy potřebují posily, aby si udržely zájem, a že využití podnětů může být velmi účinné při kontrole chování. Pro behavioristy prostředí přímo formuje chování a komplexní učení vyžaduje řadu malých, progresivních kroků. Behavioristická teorie výchovy je pravděpodobně zdaleka nejčastěji praktikovaná, protože chování učících se jedinců lze snadno pozorovat a tedy i měřit, což je samo o sobě základním předpokladem vědecké metody.
Neformální teorie vzdělávání se zabývají praktičtějším členěním učebního procesu. Jedna z nich se zabývá tím, zda má učení probíhat jako budování konceptů směrem k celkové myšlence, nebo chápání celkové myšlenky s detaily vyplněnými později. Moderní myslitelé upřednostňují druhou možnost.
Další obavy se týkají původu touhy po učení. Za tímto účelem se mnozí odštěpili od hlavního proudu a zastávali názor, že učení je věc především samouk a že ideální situace učení je taková, která je samouk. Podle tohoto dogmatu je učení na základní úrovni samouk a třídní místnosti by měly být zrušeny, protože neodpovídají dokonalému modelu samoučení.
Teorie neformálního učení se také zabývá knihou vs reálným učením zkušeností. Mnozí považují většinu škol za silně postrádající druhou.
O urychlení procesu učení:
O mechanismech paměti a učení: