Transhistoricita je kvalita držení v průběhu lidských dějin, nikoliv pouze v rámci odkazu určité formy společnosti v určité fázi historického vývoje. O entitě nebo konceptu, který má transhistoricitu, se říká, že je transhistorická.
Určité teorie dějin (např. teorie Hegelova) považují dějiny lidstva za rozdělené do odlišných historických období nebo epoch s vlastní vnitřní logikou – nejznámějším případem takové teorie je historický materialismus. Stavy věcí, které se drží jedné epochy, mohou podle těchto teorií zcela chybět nebo mít opačné důsledky v jiné.
Transhistoricita může být chápána jako nezbytný protiklad k myšlence, že významy jsou ohraničeny svým historickým kontextem. Je časovým ekvivalentem prostorového konceptu univerzálnosti.
Otázky, co by mohlo a nemuselo být transhistorickými jevy, jsou typicky zájmem historiků a sociologů ztotožňujících se s historizujícími tradicemi hegelovského či marxistického myšlení, ale mají význam dodatečně v debatách kolem Kuhnova pojetí změny paradigmatu a podobných diskusích.
Jiní hledají transhistorické kontinuity, které informují o tom, co je základní pro lidský stav. Například Simonton (1976) nachází určité pravidelnosti v typech myšlenek, které získávají převahu po určitých typech historických událostí, v datových řadách trvajících 2500 let.
V posledních letech vycházel výzkum v blízkosti evoluční psychologie z toho, že některé pozorované transkulturní zákonitosti v lidském chování jsou také transhistorické, což se vysvětluje tím, že jsou fixovány v genetickém odkazu společném pro všechny Homo sapiens.