Rozdělení lidských práv do tří generací původně navrhl v roce 1979 český právník Karel Vašák na Mezinárodním institutu pro lidská práva ve Štrasburku. Tento termín použil přinejmenším již v listopadu 1977. Vašákovy teorie zakořenily především v evropském právu.
Jeho rozdělení se řídí třemi hesly Velké francouzské revoluce: Svoboda, rovnost, bratrství. Tyto tři generace se odrážejí v některých rubrikách Listiny základních práv Evropské unie. Všeobecná deklarace lidských práv zahrnuje práva, která jsou považována za práva druhé generace i první generace, ale sama o sobě tento rozdíl nečiní (vyjmenovaná práva nejsou v konkrétním pořadí).
Lidská práva první generace
Lidská práva první generace, často nazývaná „modrá“, se v zásadě zabývají svobodou a účastí na politickém životě. Mají zásadně občanský a politický charakter a jsou také silně individualistická: slouží negativně k ochraně jednotlivce před excesy státu. Práva první generace zahrnují mimo jiné svobodu slova, právo na spravedlivý proces, svobodu náboženského vyznání a hlasovací práva. Byly průkopníky Listiny práv Spojených států a ve Francii Deklarací práv člověka a občana v 18. století, ačkoli právo na řádný proces sahá až k Magně chartě z roku 1215 a Právům Angličanů. Byly zakotveny na globální úrovni a získaly status v mezinárodním právu nejprve články 3 až 21 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 a později v roce 1966 v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech.
Druhá generace lidských práv
Lidská práva druhé generace souvisejí s rovností a vlády je začaly uznávat po druhé světové válce. Mají v zásadě hospodářskou, sociální a kulturní povahu. Zaručují různým členům občanů rovné podmínky a zacházení. Sekundární práva by zahrnovala právo na zaměstnání, práva na bydlení a zdravotní péči, jakož i sociální zabezpečení a dávky v nezaměstnanosti. Stejně jako práva první generace se na ně také vztahovala Všeobecná deklarace lidských práv a dále je vtělovaly články 22 až 27 Všeobecné deklarace a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Ve Spojených státech amerických navrhl prezident Franklin D. Roosevelt během svého projevu o stavu Unie 11. ledna 1944 druhou listinu práv, která se týkala v podstatě stejných důvodů. Dnes mnoho národů, států nebo skupin národů vypracovalo právně závazné deklarace zaručující komplexní soubory lidských práv, např. Evropskou sociální chartu.
Některé státy uzákonily některá z těchto ekonomických práv, např. stát New York zakotvil ve svém ústavním zákoně právo na bezplatné vzdělání, stejně jako „právo organizovat se a kolektivně vyjednávat“ a odměňování zaměstnanců.
Povinnost vlády je v realizaci těchto práv je pozitivní.
Lidská práva třetí generace
Lidská práva třetí generace jsou ta práva, která přesahují pouhá občanská a sociální práva, jak je vyjádřeno v mnoha progresivních dokumentech mezinárodního práva, včetně Stockholmské deklarace Konference OSN o lidském životním prostředí z roku 1972, Deklarace o životním prostředí a rozvoji z Ria z roku 1992 a dalších obecně aspiračních „soft law“. Kvůli současnému příklonu k národní suverenitě a převaze rádoby provinilých národů bylo těžké tato práva uzákonit v právně závazných dokumentech.[citace nutná]
Pojem „lidská práva třetí generace“ zůstává z velké části neoficiální, a skrývá tedy mimořádně široké spektrum práv, včetně:
Některé země mají ústavní mechanismy na ochranu práv třetí generace. Například novozélandský parlamentní komisař pro životní prostředí, maďarský parlamentní komisař pro budoucí generace, finský parlamentní výbor pro budoucnost a někdejší komise pro budoucí generace v izraelském Knesetu.
Některé mezinárodní organizace mají kanceláře pro ochranu těchto práv. Příkladem je vysoký komisař pro národnostní menšiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Generální ředitelství pro životní prostředí Evropské komise má za úkol „chránit, chránit a zlepšovat životní prostředí pro současné i budoucí generace a podporovat udržitelný rozvoj“.
Několik jursidikcí uzákonilo ustanovení na ochranu životního prostředí, např. newyorský „navždy divoký“ ústavní článek, který je vymahatelný žalobou generálního prokurátora státu New York nebo kterýmkoli občanem Ex rel se souhlasem odvolacího oddělení.
Ty jsou někdy označovány jako „zelená“ práva.
Dr. Charles Kesler, profesor vlády na Claremont McKenna College a vedoucí pracovník Claremont Institute, argumentoval, že lidská práva druhé a třetí generace slouží jako pokus zamaskovat politické cíle, o nichž se většina může shodnout, že jsou samy o sobě dobrými věcmi, jazykem práv, a tak těmto politickým cílům propůjčit nevhodné konotace. Podle jeho názoru označení sociálně-ekonomických statků za „práva“ ve své podstatě vytváří příbuzný koncept „povinností“, takže ostatní občany musí vláda nutit, aby dávali věci jiným lidem, aby tato nová práva naplnili. Prohlásil také, že v USA nová práva vytvářejí „znárodnění“ politického rozhodování na federální úrovni v rozporu s federalismem. Dr. Paul Rahe, Charles O. Lee a Louise K. Lee Chair in Western Heritage na Hillsdale College, ve své knize Soft Despotism, Democracy’s Drift napsal, že zaměření na práva založená na rovnosti vede k podřízení počátečních občanských práv stále se rozšiřující vládě, která by byla příliš nekompetentní na to, aby se o své občany správně starala, a pouze by se snažila podřídit více práv.
Filozof 19. století Frederic Bastiat shrnul konflikt mezi těmito negativními a pozitivními právy slovy:
Ekonom F. A. Hayek tvrdí, že koncept „sociální spravedlnosti“ druhé generace nemůže mít žádný praktický politický význam:
Profesor práva na New York University School of Law Jeremy Waldron napsal v reakci na kritiky práv druhé generace:
V každém případě se nikdy nepředpokládalo, že by spor mezi právy první generace a druhé generace byl předmětem koncepční analýzy. Bylo to spíše toto: jde-li člověku skutečně o zajištění občanské nebo politické svobody pro člověka, měl by tento závazek být doprovázen dalším zájmem o podmínky jeho života, které mu umožňují užívat a vykonávat tuto svobodu. Proč by proboha stálo za to bojovat za svobodu tohoto člověka (řekněme za jeho svobodu vybrat si mezi A a B), kdyby byl ponechán v situaci, kdy by mu volba mezi A a B nic neříkala nebo kdy by jeho volba jednoho namísto druhého neměla žádný dopad na jeho život?“
Maďarský socialista a politický ekonom Karl Polanyi přednesl Hayekovi v knize Velká transformace protikladný argument. Polanyi napsal, že nekontrolovaný volný trh by vedl k represivní hospodářské koncentraci a následně ke kooptaci demokratické správy věcí veřejných, která degraduje občanská práva.
Světová konference o lidských právech se postavila proti rozlišování mezi občanskými a politickými právy (negativními právy) a hospodářskými, sociálními a kulturními právy (pozitivními právy), což vedlo k Vídeňské deklaraci a akčnímu programu, který hlásal, že „všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná, vzájemně závislá a vzájemně provázaná“.