Pojem typ osobnosti se vztahuje k psychologické klasifikaci různých typů jedinců. Osobnostní typy se někdy odlišují od osobnostních rysů, přičemž osobnostní rysy zahrnují menší skupinu tendencí k chování. O typech se někdy říká, že zahrnují kvalitativní rozdíly mezi lidmi, zatímco rysy lze chápat jako kvantitativní rozdíly. Podle teorií typů jsou například introverti a extraverti dvě zásadně odlišné kategorie lidí. Podle teorií rysů jsou introverze a extraverze součástí spojité dimenze, přičemž mnoho lidí se nachází uprostřed. Ačkoli typologie nejrůznějšího druhu existovaly po celou dobu, nejvlivnější myšlenka psychologických typů pochází z teoretické práce Carla Junga, publikované pod názvem Psychologické typy v roce 1921.
Další typologie, jako je Socionics, MBTI a Keirsey Temperament Sorter, mají kořeny v Jungově filozofii.
Klinicky účinné typologie osobnosti
Efektivní typologie osobnosti odhalují a rozšiřují znalosti a porozumění jednotlivcům, na rozdíl od snižování znalostí a porozumění, k němuž dochází v případě stereotypů. Efektivní typologie také umožňují zvýšit schopnost předvídat klinicky relevantní informace o lidech a vyvíjet účinné léčebné strategie.
Jedna z nejvlivnějších myšlenek pochází z teoretické práce Carla Junga, která byla publikována v knize Psychologické typy. Původní vydání v německém jazyce s názvem Psychologische Typen vyšlo poprvé v nakladatelství Rascher Verlag v Curychu v roce 1921. Typologie, jako je Socionika, hodnocení MBTI a Keirseyho Temperament Sorter, mají kořeny v Jungově filozofii.
Jungův zájem o typologii vyplynul z jeho touhy sladit teorie Sigmunda Freuda a Alfreda Adlera a definovat, v čem se jeho vlastní pohled liší od jejich. Jung napsal: „Když jsem se pokoušel odpovědět na tuto otázku, narazil jsem na problém typů, neboť je to právě psychologický typ člověka, který od počátku určuje a omezuje jeho úsudek.“ (Jung, [1961] 1989:207) Došel k závěru, že Freudova teorie je extravertní a Adlerova introvertní. (Jung, [1921] 1971: odst. 91) Jung nabyl přesvědčení, že ostrost mezi adlerovským a freudovským táborem je způsobena touto neuznanou existencí odlišných základních psychologických postojů, což Junga vedlo k tomu, že „obě sporné teorie neurózy pojal jako projevy typového antagonismu“. (Jung, 1966: odst. 64)
Čtyři funkce vědomí
Jung v knize rozdělil lidi do základních typů psychických funkcí.
Jung navrhl existenci dvou dichotomických párů kognitivních funkcí:
Jung dále naznačil, že tyto funkce se projevují buď v introvertní, nebo extravertní formě:17
Jung navrhl čtyři hlavní funkce vědomí:
Podle Junga je psychika aparátem pro adaptaci a orientaci a skládá se z řady různých psychických funkcí. Mezi nimi rozlišuje čtyři základní funkce:
Funkce myšlení a cítění jsou racionální, zatímco vjemy a intuice jsou neracionální. Podle Junga se racionalita skládá z obrazného myšlení, cítění nebo jednání s rozumem – úhlem pohledu založeným na objektivní hodnotě, která je stanovena praktickou zkušeností. Neracionalita nemá oporu v rozumu. Jung poznamenává, že elementární fakta jsou také neracionální, ne proto, že by byla nelogická, ale proto, že jako myšlenky nejsou úsudky.
Analytická psychologie rozlišuje několik psychologických typů nebo temperamentů.
Extraverze znamená „obrácenost směrem ven“ a introverze znamená „obrácenost směrem dovnitř“. Tyto konkrétní definice se poněkud liší od běžného používání těchto slov.
Preference extraverze a introverze se často označují jako postoje. Každá z kognitivních funkcí může působit ve vnějším světě chování, jednání, lidí a věcí (extravertní postoj) nebo ve vnitřním světě myšlenek a úvah (introvertní postoj).
Lidé, kteří preferují extraverzi, čerpají energii z akce: mají tendenci jednat, pak přemýšlet a pak jednat dál. Pokud jsou nečinní, jejich motivace má tendenci klesat. K obnovení své energie potřebují extraverti přestávky v podobě času stráveného přemýšlením. Naopak ti, kteří dávají přednost introverzi, vynakládají energii prostřednictvím činnosti: raději přemýšlejí, pak jednají a pak opět přemýšlejí. Introverti potřebují k obnovení energie klidný čas o samotě, mimo činnost.
Proudění extravertů směřuje ven k lidem a předmětům a proudění introvertů je zaměřeno dovnitř k pojmům a myšlenkám. Mezi kontrastní charakteristiky extravertů a introvertů patří následující:
Funkce: Funkce: Smysl (S)/Intuice (N) a Myšlení (T)/Cit (F).
Jung identifikoval dva páry psychologických funkcí:
Senzibilita a intuice jsou funkce shromažďování informací (vnímání). Popisují, jak jsou nové informace chápány a interpretovány. Jedinci, kteří dávají přednost vnímání, spíše důvěřují informacím, které jsou přítomné, hmatatelné a konkrétní: tedy informacím, které lze pochopit pěti smysly. Mají tendenci nedůvěřovat předtuchám, které jako by přicházely „odnikud“:2 Dávají přednost hledání detailů a faktů. Význam pro ně spočívá v datech. Naproti tomu ti, kteří dávají přednost intuici, mají tendenci důvěřovat informacím, které jsou abstraktnější nebo teoretické, které lze spojit s jinými informacemi (buď zapamatovanými, nebo objevenými hledáním širších souvislostí či vzorců). Mohou se více zajímat o budoucí možnosti. Mají tendenci důvěřovat zábleskům vhledu, které jako by vyvěraly z podvědomí. Význam spočívá v tom, jak data souvisejí se vzorem nebo teorií.
Myšlení a cítění jsou rozhodovací (posuzovací) funkce. Funkce myšlení i cítění slouží k racionálnímu rozhodování na základě údajů získaných z jejich funkcí shromažďování informací (cítění nebo intuice). Ti, kdo dávají přednost myšlení, mají tendenci rozhodovat o věcech z odtažitějšího hlediska a poměřují rozhodnutí tím, co se jim zdá rozumné, logické, kauzální, konzistentní a odpovídající danému souboru pravidel. Ti, kdo dávají přednost cítění, mají tendenci dospět k rozhodnutí na základě vcítění se do situace nebo vcítění se do ní, pohledu „zevnitř“ a zvažování situace tak, aby bylo v rovnováze dosaženo co největší harmonie, konsensu a souladu s ohledem na potřeby zúčastněných osob.
Jak již bylo uvedeno, lidé, kteří preferují myšlení, nemusí nutně v každodenním smyslu „myslet lépe“ než jejich cítící protějšky; opačná preference je považována za stejně racionální způsob rozhodování (a v každém případě je hodnocení MBTI měřítkem preferencí, nikoli schopností). Stejně tak ti, kteří dávají přednost cítění, nemusí mít nutně „lepší“ emoční reakce než jejich myslící protějšky.
Všechny čtyři funkce se používají v různých časech v závislosti na okolnostech. Jedna z těchto čtyř funkcí je však obecně používána dominantněji a zdatněji než ostatní tři, a to vědoměji a s větší jistotou. Tato dominantní funkce je podporována funkcí sekundární (pomocnou) a v menší míře funkcí terciární. Čtvrtá a nejméně uvědomělá funkce je vždy opakem funkce dominantní. Myers tuto podřízenou funkci nazývá stínem:84
Jungův typologický model považuje psychologický typ za něco podobného jako leváctví nebo praváctví: jedinci se buď rodí s určitými preferovanými způsoby myšlení a jednání, nebo si je osvojují. Tyto psychologické rozdíly jsou roztříděny do čtyř protikladných dvojic neboli dichotomií, z nichž vyplývá osm možných psychologických typů. Pro lidi je obvykle obtížnější používat své opačné psychologické preference, i když se mohou cvičením a rozvojem stát zdatnějšími (a tedy i flexibilnějšími v chování).
Tyto čtyři funkce fungují ve spojení s postoji (extraverze a introverze). Každá funkce je využívána buď extravertním, nebo introvertním způsobem. Například člověk, jehož dominantní funkcí je extravertní intuice, používá intuici zcela jinak než člověk, jehož dominantní funkcí je intuice introvertní.
Osm psychologických typů je následujících:
Podle Junga charakterizuje dominantní funkce vědomí, zatímco její opak je potlačen a charakterizuje nevědomé chování. Obecně platí, že máme tendenci upřednostňovat svou nejrozvinutější dominantní funkci, zatímco rozvíjením ostatních můžeme rozšířit svou osobnost. V souvislosti s tím Jung poznamenal, že nevědomí má často tendenci se nejsnáze odhalovat prostřednictvím nejméně rozvinuté podřízené funkce člověka. Setkání s nevědomím a rozvoj méně rozvinutých funkcí tak mají tendenci postupovat společně.
Pokud se podvědomé, nižší funkce nerozvíjejí, dochází k nerovnováze. Jung v knize Psychologické typy podrobně popisuje důsledky napětí mezi komplexy spojenými s dominantními a podřízenými diferenciačními funkcemi u vysoce jednostranně zaměřených jedinců.