Učňovské školství je systém přípravy nové generace kvalifikovaných řemeslníků, který je v některých zemích stále populární. Učni (nebo v raném novověku „prentices“) budují svou kariéru na základě učňovské praxe. Většina jejich výcviku probíhá při práci pro zaměstnavatele, který pomáhá učňům naučit se jejich řemeslu. Často je do výuky zapojeno i neformální teoretické vzdělávání.
Systém učňovského školství se poprvé rozvinul v pozdním středověku a začal být pod dohledem řemeslnických cechů a městských samospráv. Řemeslný mistr měl právo zaměstnávat mladé lidi jako levnou formu pracovní síly výměnou za poskytnutí formálního vzdělání v řemesle. Většinu učňů tvořili muži, ale v řadě řemesel spojených s vyšíváním, tkaním hedvábí apod. lze nalézt i učednice. Učni byli mladí (obvykle ve věku čtrnácti až jednadvaceti let), svobodní a žili v domácnosti mistra řemesla. Většina učňů usilovala o to, aby se po skončení smlouvy (obvykle sedmileté) sami stali mistry řemesla, ale někteří strávili nějaký čas jako tovaryši a značná část z nich si nikdy nepořídila vlastní dílnu.
Následná vládní regulace a udělování licencí polytechnickým školám a odbornému vzdělávání formalizovaly a byrokratizovaly detaily učňovského školství.
Moderní pojetí stáže se podobá učňovské praxi.
Univerzity stále využívají učňovská schémata při výchově vědeckých pracovníků: bakaláři jsou povýšeni na magistry a poté pod dohledem školitele vypracují disertační práci, než korporátní orgán univerzity uzná dosažení úrovně doktorátu. Jiný pohled na tento systém představuje postgraduální studenty v roli učňů, postdoktorandy jako tovaryše a profesory jako mistry.
Podobně jako učňovské školství se také uplatňují dohody o profesním rozvoji pro nové absolventy účetních a právnických profesí.Britským příkladem byly smlouvy o odborné přípravě známé jako „articles of clerkship“.