Vděčnost

Vděčnost je emocionální stav, pocit vděčnosti a ocenění za obdrženou dávku. Pocity vděčnosti mohou posílit přátelství a společenství, pokud jsou přijaty s předpokladem dobré víry, že motivací dobrodince je dopřát si potěšení nebo spokojenost.

Jednotlivci s větší pravděpodobností pocítí vděčnost, když obdrží laskavost, která je vnímána jako (1) oceněná příjemcem, (2) nákladná pro dobrodince, (3) poskytnutá dobrodincem s benevolentními úmysly a (4) darovaná bezdůvodně (spíše než z povinností založených na rolích) (McCullough Kilpatrick, Emmons, & Larson, 2001).

Zkušenost s vděčností obecně nabývá na velikosti ve vztahu k hodnotě poskytnutého prospěchu (Berger, 1975; McCullough a kol., 2001). Například Ortony, Clore a Collins (1988) předpokládali, že vděčnost je složená emoce, která vznikla z obdivu k chvályhodnému činu (záměru) a radosti, kterou zažívají, když je tento čin žádoucí (nebo cenný) pro sebe sama. Proto předpověděli, že vhodnost nebo hodnota prospěchu je jedním z faktorů, který zvýší intenzitu vděčnosti. Dále poznamenali, že je to potenciální hodnota prospěchu, a ne skutečná hodnota, která ovlivňuje intenzitu vděčnosti, což umožňuje lidem cítit vděčnost vůči dobrodinci, který se pokouší dosáhnout žádoucího výsledku, ale je neúspěšný.

Vzhledem k tomu, že vděčnost je pociťována na straně příjemce, je důležité poznamenat, že vliv hodnoty prospěchu, stejně jako dalších hypotetických determinantů vděčnosti, spočívá v konstruaci příjemce (např. Ortony a kol., 1988; Pyke & Coltrane, 1996). Osobnostní proměnné, které zvyšují pravděpodobnost, že příjemce bude chápat laskavost ve smyslu vděčnosti, jako je perspektivnost a empatie (např. Emmons & Shelton, 2002; Lazarus & Lazarus, 1994), mohou usnadnit prožitek vděčnosti. Pokud jde o hodnotu prospěchu, příjemce musí vnímat užitek jako něco pozitivního a žádoucího. Pokud se příjemce domnívá, že užitek je cenný, ale příjemce ne, příjemce nepocítí vděčnost (i když příjemce může očekávat vděčnost, a proto označit reakci příjemce jako nevděčnou). Podobně příjemce musí ocenit obdržení pozitivního výsledku od tohoto konkrétního příjemce.

Vnímané náklady na přínos pro dobrodince mohou být také důležitým determinantem vděčnosti (Berger, 1975; McCullough a kol., 2001). Ortony a kol. (1988) teoretizovali, že náklady na přínos by přispěly k vnímané chvályhodnosti akce, čímž by se zvýšila intenzita vděčnosti. Trivers (1971) umístil vděčnost do evolučního rámce, předpokládajíc, že vděčnost se vyvíjela částečně proto, aby pomohla senzibilizovat lidi na poměr cena/hodnota altruistických činů. Proto by zvýšení nákladů a hodnoty získaného přínosu mělo vést ke zvýšení vděčnosti.

Doporučujeme:  Rovnost (sociální)

Úmysl dobrodince

Vnímání dobrotivého záměru může být také nezbytnou složkou při vyvolávání vděčnosti (Berger, 1975; Emmons & Crumpler, 2000; Steindl-Rast, 1967). Heider (1958) tvrdil, že jednotlivci cítí vděčnost pouze za pozitivní výsledky, které byly zamýšleny dobrodincem. Pokud by dobrodinec byl nucen poskytnout dávku nebo by se cítil povinen tak učinit, příjemce by cítil vděčnost za dávku s menší pravděpodobností. Graham a Weiner (1986) klasifikovali vděčnost s jinými emocemi „závislými na přisuzování“, které jsou vyvolány tím, jak jednotlivci vnímají příčiny konkrétních výsledků. Uvedli, že vděčnost je pociťována, pokud jedinec vnímá, že pozitivní výsledek, který prospěl vlastnímu já, byl pod kontrolou a úmyslně způsoben jinou osobou. Přínos musí být vnímán jako úmyslně určený pro příjemce a svobodně poskytnutý, aby vděčnost byla pociťována. Graham a Weiner tak zdůraznili důležitost záměru i ovladatelnosti, dvou souvisejících, ale odlišných proměnných. Lazarus a Lazarus (1994) věřili, že vděčnost je vyvolána, když příjemce interpretuje situaci ve smyslu „oceňování altruistického daru“ (str. 118). Přínos je vnímán jako „altruistický“, když příjemce interpretuje dobrodincovy záměry jako benevolentní. Proto je empatie důležitá pro vděčnost, protože příjemce musí brát ohled na dobrodince, aby vnímal dobrodincovy dobré úmysly. Ortony a kol. (1988) teoretizovali, že pozitivní čin musí být úmyslný, aby byl chvályhodný, a kombinované vnímání chvályhodnosti a radosti by vedlo k pocitům vděčnosti. Trivers (1971) také zdůrazňoval důležitost záměru pro vděčnost. Tvrdil, že dobrodinci, kteří dávají dávky z postranních pohnutek, mohou být náchylní k podvádění v rámci altruistického systému; například tito vypočítaví jedinci se mohou rozhodnout neopětovat pozdější laskavost. Aby odradili od tohoto rafinovaného podvádění, stává se přizpůsobivé, aby jednotlivci byli citliví na záměry dobrodince, s větší pravděpodobností dojde k vděčnosti, když příjemce vnímá dobrodince s benevolentními spíše než sobeckými záměry.

Vnímání dobrotivých úmyslů může také zesílit vděčnost zvýšením hodnoty užitku. Například Berger (1975) uvedl, že hodnota užitku byla určena částečně úmyslem dobrodince. Výhoda zvyšuje hodnotu, pokud byla učiněna úmyslně ve prospěch příjemce. Záměrnost tohoto úkonu odhaluje dobrodinost dobrodince a tato dobrodiná starost o příjemce přidává na hodnotě laskavosti. Někteří teoretici poznamenali, že zvýšená hodnota, která doprovází dobrodině poskytnutou výhodu, znemožňuje opětovat ji přesně rovnocenným způsobem, protože opětovaná výhoda má méně iniciativy a spontánnosti než původní výhoda, a je proto méně dobrotivá (Berger, 1975; Simmel, 1950).

Doporučujeme:  Sebenenávist

Závažnost dávky

Jednotlivci mohou být také více vděční za dávky, které jsou bezdůvodné, než se očekávalo (Emmons & Crumpler, 2000; McCullough a kol., 2001). Ortony a kol. (1988) předpokládali, že jednotlivci budou cítit větší vděčnost za dávky, které se odchylují od očekávání o dobrodinci založeném na rolích. Jednotlivci mohou cítit, že si zaslouží dávky od rodiny a přátel, a cítí jen malou vděčnost za jejich přijetí. Naopak pomoc od cizího člověka nebo pouhého známého by mohla vyvolat větší množství vděčnosti, protože laskavost se zdá být více bezdůvodná a méně založená na rolích a očekáváních. Nicméně Lazarus a Lazarus (1994) poznamenali, že jednotlivci mohou stále cítit vděčnost za dávky poskytnuté z povinností založených na rolích, pokud se má za to, že dobrodinec šel nad rámec povinností. Dalším možným faktorem ovlivňujícím bezdůvodnost a následně vděčnost je vnímaná zasloužilost příjemce. Heider (1958) věřil, že jednotlivci mají menší pravděpodobnost, že budou cítit vděčnost za plnění, o kterých se domnívají, že si je již zaslouží. Proto nezasloužené plnění, jako je odpuštění, může vyvolat větší vděčnost než plnění, která jsou vnímána jako zasloužená, jako je platba za poskytnuté služby.

Empirická podpora determinantů vděčnosti

Většina studií zkoumajících determinanty vděčnosti použila metodiku scénáře a vlastní zprávy. Výsledky těchto studií obecně podpořily roli různých determinantů vděčnosti. Například Tesser, Gatewood a Driver (1968) představili účastníkům scénáře, ve kterých dobrodinec způsobil příjemci pozitivní výsledek. Výzkumníci systematicky měnili úrovně záměru, nákladů a hodnoty napříč scénáři. Účastníci byli požádáni, aby si představili sami sebe v těchto scénářích a ohodnotili, jak vděční by se cítili. Tesser a kol. zjistili, že vnímaný záměr, náklady a hodnota mají lineární vliv na vnímání vděčnosti jednotlivců, přičemž účastníci hlásili větší vděčnost, když četli o užitku, který byl poskytnut úmyslně, pro dobrodince byl nákladný a příjemce si ho cenil. Podobně Lane a Anderson (1976) prezentovali účastníkům známky, které měnily hodnotu přízně a záměru dobrodince, a žádali účastníky, aby ohodnotili vděčnost, kterou by cítili ke každému scénáři. Zjistili, že informace o úmyslnosti a hodnotě byly zprůměrovány, aby určily míru vděčnosti, s vyšší úrovní úmyslnosti a hodnoty vedoucí k větším očekávaným zkušenostem vděčnosti.

Doporučujeme:  Mitogenem aktivovaná proteinkináza

Graham (1988) představil dětem ve věku 5-11 let scénář, ve kterém cílové dítě obdrželo laskavost, která byla poskytnuta buď dobrovolně, nebo nedobrovolně. Děti všech věkových kategorií vnímaly ovladatelnou, dobrovolnou laskavost tak, aby vyvolala více vděčnosti než nedobrovolná laskavost, a starší děti (ve věku 8-11 let) toto vnímání vykazovaly výrazně častěji. Tyto výsledky podporují roli dobrodineckého záměru při určování pocitů vděčnosti. Děti navíc ilustrují zvýšené pochopení vztahu mezi záměrem a vděčností s přibývajícím věkem.

Bar-Tal, Bar-Zohar, Greenberg, Hermon, (1977) provedli experiment, který se zabýval významem role-povinnost pro pocity vděčnosti. Předložili účastníkům scénář, ve kterém účastník požádal jiného, aby mu/jí pomohl. Potenciální mecenáši se lišili, pokud jde o jejich vztahovou blízkost k účastníkovi (např. cizinec versus rodič). Bar-Tal a kol. zjistili, že účastníci cítili, že potenciální mecenáši, s nimiž měli bližší vztahy, měli největší povinnost jim pomoci. Kromě toho účastníci hlásili menší vděčnost za pomoc z bližších vztahů; konkrétně účastníci cítili největší vděčnost za pomoc od cizince a nejmenší vděčnost za pomoc od rodiče. Tento experiment poskytl podporu pro roli bezdůvodnosti při zprostředkování pocitů vděčnosti.

Pocity vděčnosti mohou být prospěšné pro subjektivní emoční pohodu (Emmons & McCullough, 2003). U lidí, kteří jsou vděční obecně, mají životní události jen malý vliv na prožitou vděčnost (McCullough, Tsang & Emmons, 2004).