Vězeňská sexualita se zabývá sexuálními vztahy mezi vězněnými osobami. Vzhledem k tomu, že věznice jsou odděleny podle pohlaví, dochází obvykle k aktům s partnerem stejného pohlaví, často v rozporu s normální sociální sexuální orientací člověka.
Podle Human Rights Watch ve zprávě z roku 2001 zosobňuje otroctví sexuální vztahy. Oběti znásilnění jsou často zastrašovány, aby aktivně předstíraly souhlas s těmito činy, až se stávají otroky a doslovným majetkem svých násilníků. K tomu dochází v mužských i ženských věznicích.
Potenciální otrokáři dokonce používají zastrašující narážky, kterým se budoucí otrok podřizuje, a tak i před samotným otrokářem skrývají donucovací povahu těchto činů. Otrok si možná ani neuvědomuje, že je sám donucován, protože může být zotročen, když nesplácí dluh a protože se považuje za přeměněného v homosexuála. Ve skutečnosti zpráva vypráví příběh vězně donuceného tímto způsobem. „Souhlas ve vězení“ je argumentován jako vnitřně iluzorní.
Vězeňská sexualita, obvykle považovaná za ne-homosexuální nebo situačně-homosexuální, vykazuje dosti podobné dominantní rysy jako u opic a vytváří podobné struktury vztahů. Podobné chování založené na zvířatech je široce chápáno jako součást lidské přirozenosti, a tudíž sexuální vztahy mají tendenci řídit se univerzálními archetypy, které se projevují ve všech aspektech lidské kultury a chování.
V mnoha případech mezi muži není insertivní partner vnímán jako gay a vnímavý partner (který s tím může nebo nemusí souhlasit) je nazýván ženou, „děvkou“ nebo „pankáčem“. Zejména ve Spojených státech je znásilnění ve věznicích velkým problémem a mohou ho páchat vězni, kteří sami sebe nepovažují za homosexuála, a tento akt využívá spíše k prosazení kontroly nebo dominance. Muž, který byl znásilněn nebo měl vnímavý pohlavní styk, je často vnímán jako méně mužný, a tudíž jako terč budoucího znásilnění a dalšího násilí. Podle nedávné studie 7% mužů ve věznicích v USA uvedlo, že se stali obětí znásilnění ve věznicích.
Mezi muži může být vnímavý partner chráněn insertivním partnerem před znásilněním ostatními a případně před bitkami a někteří heterosexuálové vstupují do vztahů, aby snížili počet mužů, se kterými musí mít sex. Takoví muži se prý „vezou“ se svými příslušnými insertivními partnery. Totéž lze pozorovat v ženských věznicích, kde by nedobrovolná žena, která by normálně neměla sex s jinou ženou, tak činila z důvodu ochrany, aby zabránila nucenému sexu nebo znásilnění několika dalšími vězeňkyněmi. V případech tohoto druhu si vězeňkyně nebo muž vybírá jednoho dominantního partnera před mnoha partnery, v jistém smyslu jen z touhy po sebezáchově. Téměř ve všech vězeňských vztazích, až na několik výjimek, v ženských i mužských věznicích je jeden účastník dominantní a druhý submisivní.
To však v žádném případě nenaznačuje, že by sex uvnitř vězeňských systémů byl pouze nekonzistentní. Jak v ženských, tak mužských vězeňských zařízeních navazuje mnoho homosexuálních nebo bisexuálních vězňů vztahy s jinými vězni z různých důvodů.