Vlastní pojetí

Sebepojetí neboli sebeidentita je mentální a pojmové chápání a trvalá úcta, kterou vnímající bytosti chovají ke své vlastní existenci. Jinými slovy, je to souhrn znalostí bytosti a jejího chápání sebe sama. Sebepojetí se liší od sebevědomí, což je vědomí nebo zaujetí vlastním já. Součásti sebepojetí jsou fyzické, psychické a sociální atributy, které mohou být ovlivněny postoji, zvyky, přesvědčením a představami jedince. Tyto složky a atributy lze shrnout do obecných pojmů sebepojetí a sebeúcta.

Mezníkem v lidských úvahách o nefyzickém vnitřním já se stal rok 1644, kdy René Descartes napsal Principy filozofie. Descartes navrhl, že pochybnosti jsou hlavním nástrojem disciplinovaného zkoumání, avšak nemohl pochybovat o tom, že pochybuje. Zdůvodnil to tím, že pokud pochybuje, myslí, a proto musí existovat. Existence tedy závisela na vnímání.

Druhým mezníkem ve vývoji teorie sebepojetí bylo dílo Sigmunda Freuda (1900), který nám poskytl nové chápání významu vnitřních duševních procesů. Zatímco Freud a mnozí jeho následovníci váhali, zda ve svých teoriích učinit ze sebepojetí primární psychologickou jednotku, Freudova dcera Anna (1946) přisoudila ústřední význam vývoji ega a sebeinterpretaci.

Teorie sebepojetí měla vždy silný vliv na vznikající poradenskou profesi. Prescott Lecky (1945) přispěl myšlenkou, že sebepojetí je hlavní motivační silou lidského chování. Raimy (1948) zavedl měření sebepojetí v poradenských rozhovorech a tvrdil, že psychoterapie je v podstatě proces změny způsobů, jakými jedinci vnímají sami sebe.

Zdaleka nejvlivnějším a nejvýmluvnějším hlasem v teorii sebepojetí byl Carl Rogers (1947), který představil celý systém pomoci postavený na důležitosti sebe sama. Podle Rogerse je já ústřední složkou lidské osobnosti a osobního přizpůsobení. Rogers popsal já jako sociální produkt, který se vyvíjí z mezilidských vztahů a usiluje o soudržnost. Tvrdil, že existuje základní lidská potřeba pozitivní úcty jak ze strany druhých, tak ze strany sebe sama. Věřil také, že v každém člověku je tendence k seberealizaci a rozvoji, pokud je to umožněno a podporováno vstřícným prostředím (Purkey & Schmidt, 1987).

Doporučujeme:  Křivka fázové odezvy

Naštěstí si veřejnost i odborníci nově uvědomují, že sebepojetí nelze ignorovat, chceme-li úspěšně řešit takové palčivé problémy, jako je zneužívání drog a alkoholu, předčasné ukončení školní docházky, dysfunkční rodiny a další problémy. Kromě tohoto rostoucího povědomí se vyvíjejí i nové způsoby, jak sebepojetí posilovat. Například výzkumy kognitivních teoretiků (McAdam, 1986; Ryan, Short & Weed, 1986) ukazují, že negativní sebepojetí vede k iracionálnímu myšlení o sobě samém a o světě.

Mnoho úspěchů a neúspěchů, které lidé zažívají v mnoha oblastech života, úzce souvisí s tím, jak se naučili vnímat sami sebe a své vztahy s ostatními. Stále více se také ukazuje, že sebepojetí má přinejmenším tři hlavní vlastnosti, které jsou pro poradce zajímavé: (1) je naučené, (2) je organizované a (3) je dynamické. Každá z těchto vlastností a její důsledky jsou uvedeny níže.

Sebepojetí je naučené. Pokud víme, nikdo se nerodí se sebepojetím. Vzniká postupně v prvních měsících života a je utvářeno a přetvářeno opakovanými vnímanými zkušenostmi, zejména s významnými druhými lidmi. Skutečnost, že sebepojetí je naučené, má některé důležité důsledky:

Sebepojetí je organizované. Většina výzkumníků se shoduje na tom, že sebepojetí má obecně stabilní kvalitu, která se vyznačuje uspořádaností a harmonií. Každý člověk si udržuje nespočet vjemů týkajících se jeho osobní existence a každý vjem je uspořádán se všemi ostatními. Právě tato obecně stabilní a uspořádaná kvalita sebepojetí dodává osobnosti konzistenci. Tato organizovaná kvalita sebepojetí má své důsledky.

Sebepojetí je dynamické. Abychom pochopili aktivní povahu sebepojetí, pomůže nám představit si ho jako gyrokompas: neustále aktivní systém, který spolehlivě ukazuje „pravý sever“ vnímané existence člověka. Tento orientační systém nejenže utváří způsob, jakým člověk vnímá sám sebe, druhé a svět, ale slouží také k usměrňování jednání a umožňuje každému člověku zaujmout v životě konzistentní „postoj“. Spíše než vnímat sebepojetí jako příčinu chování, je lépe jej chápat jako gyrokompas lidské osobnosti, který zajišťuje konzistenci osobnosti a směr chování. Dynamická kvalita sebepojetí s sebou nese také důsledky.

Doporučujeme:  Somatotropin

Tento stručný přehled teorie sebepojetí se zaměřil na popis způsobů, jakými lidé organizují a interpretují svůj vnitřní svět osobní existence. Byly probrány počátky teorie sebepojetí a její nedávná historie. Byly představeny tři hlavní vlastnosti sebepojetí – že je: (1) naučené, (2) organizované a (3) dynamické. Jedinci v sobě mají relativně neomezený potenciál pro rozvoj pozitivního a realistického sebepojetí. Tento potenciál mohou realizovat lidé, místa, politiky, programy a procesy, které jsou záměrně navrženy tak, aby k realizaci tohoto potenciálu vybízely.