Vyhodnocující podmiňování (také označované jako vyhodnocující učení) se týká toho, jak můžeme něco mít nebo nemít rádi prostřednictvím asociace (asociace myšlenek).
Pokud se něco, k čemu nemáme žádné silné city (například neznámá osoba, objekt nebo obrázek a tak dále), stane asociovaným s něčím, co se nám silně nelíbí (například velmi nepříjemný zápach), pak se naše city k této kdysi neškodné věci mohou změnit – můžeme k té věci také přijít s nechutí. Totéž se může stát, když se něco spáruje s něčím jiným, co se nám silně líbí – můžeme si tu věc oblíbit více.
Co je však důležitější, debata se vede o tom, zda jsou postoje utvářeny pouze pouhým sdružováním afektivních názorů (klasické podmiňování) nebo také aktivními kognitivními procesy (vyhodnocovací podmiňování). Tj. Je postoj pouze výsledkem povrchního sdružování nebo mohou existovat složitější myšlenkové procesy zahrnující tyto asociace, které je činí spíše hodnotitelnými než klasicky podmíněnými?
Existují 3 Základní charakteristiky evaluativního kondicionování. Lidé s evaluativně podmíněnými postoji vykazují následující:
1. Nedostatečné povědomí o formaci postoje
2. Formace zahrnuje sociální faktory
3. Postoje jsou stabilní a odolné vůči zániku, na rozdíl od klasicky podmíněných postojů.
Příkladem, který většina lidí pravděpodobně zažila, je jméno osoby. Většina lidí má pravděpodobně jména, která se jim silně nelíbí. Některá z nich mohou být jména lidí z jejich minulosti, kteří se jim hodně nelíbili. Je docela pozoruhodné, jak silně se můžeme cítit vůči určitým jménům, jak vám řekne každý, kdo někdy musel pojmenovat dítě. Silné pocity vůči jménu osoby se získávají spojením jména s pocity vůči osobě s tímto jménem. A tyto pocity jsou zmírněny významy, které tito lidé mají pro daného jedince, spíše než jen jméno samotné. Pocity vůči jménu jsou ve skutečnosti postojovým posunem. Co se vám opravdu líbí/nelíbí, je osoba a ne jméno, ale hodnocení osoby vyvolává pocity, které jsou pak spojeny se jménem.
Zajímavou otázkou pro výzkum je proces, kterým se změnily pocity vůči dříve neutrální položce. Dvě možnosti jsou následující:
(1) Pokud je neutrální položka (N) spárována s neoblíbenou položkou (D), pak se pocity vůči N mohou změnit, protože když si vzpomenete nebo uvidíte N, vzpomenete si na D. Proto nemáte N rádi, protože vám připomíná D.
(2) Pokud je položka N spárována s neoblíbenou položkou D, pak se pocity vůči N skutečně mění bez ohledu na to, zda vám připomíná D.
První možností je hypotéza učení signálu. N je pouze signál pro D (v tom smyslu, že pokud vidíte N, pak vám připomíná D). V tomto případě nemáte N rádi, protože se ve vaší mysli aktivuje nějaká vnitřní reprezentace D (ať už vědomě nebo nevědomě).
Druhá možnost implikuje pro N vnitřní učení se ovlivňovat. Lidé si například mohou oblíbit konkrétní boty, židle, kuchyňské linky, obrazy, květiny, zvuky, kravaty, kabelky, auta, barevná schémata, ne proto, že by jim to při pohledu na věc nebo při manipulaci s ní nutně připomínalo něco jiného, ale spíše proto, že věc ve vás vyvolává vlastní pocity.
Skutečnou možností je, že lidé mohou získat zálibu nebo nechuť k něčemu prostřednictvím hodnotícího učení (tj. prostřednictvím asociace), ale pak si nevzpomínají, jak takový pocit získali (tj. nejsou schopni si vzpomenout na povahu původní asociace). Existuje mnoho experimentálních důkazů, které naznačují, že tomu tak je.