Vzpomínání je obnovování paměti. Není to pasivní proces; lidé používají metakognitivní strategie, aby co nejlépe využili svou paměť, a priming a další souvislosti mohou mít velký vliv na to, co se vybaví.
Když se snažíme zapamatovat si informace, můžeme použít několik různých technik. Nazývají se opatření pro zapamatování.
Jedná se o prohloubení paměti a navrácení informací na základě podnětu/odpovědi, např. „Jaké je hlavní město Nového Zélandu?“. Odpověď: „Wellington“. Vybavování často potřebuje podněty s nápovědami, které nám pomohou vyvolat to, co hledáme. Nejedná se o spolehlivou formu paměti a mnozí z nás zažívají pocit, že odpověď známe, ale jednoduše se k informaci nemůžeme dopátrat. Tuto techniku používáme k zapamatování jmen lidí, proto je často zapomínáme.
Existují tři typy vybavování:
Častým dočasným selháním při vybavování slov z paměti je fenomén špičky jazyka.
Sloveso „desynapse“ se stále častěji používá k popisu jedné běžné techniky odvolání. Technika desynapse je užitečná v případě, že standardní techniky vyvolání selhaly. Uživatel se přestane snažit vybavit si informace přímo a nechá si údaje vybavit, zatímco se soustředí na nesouvisející téma.
Platón a Sokrates o vzpomínkách
Lze říci, že Platón věřil, že lidé se učí výhradně prostřednictvím vzpomínek. Domníval se, že lidé již mají znalosti a že je pouze třeba je vést k tomu, aby objevili to, co již vědí. V díle Meno Platón použil postavu Sokrata, který kladl otázky otrokovi, čímž skvěle demonstroval sokratovskou metodu, dokud otrok nepochopil odmocninu, aniž by mu Sokrates poskytl nějaké informace.
I když lze říci, že tomu Platón věřil, v Platónově díle Meno je mnoho pasáží, kde se naznačuje, že to není Sókratovo skutečné přesvědčení, ale spíše snaha přimět Mena, aby se stal více pochybujícím vůdcem. A i když to, čemu věří Sókratés, a to, čemu věří Platón, nemusí být vždy totéž, pokud bychom Sókratovy teorie považovali i za Platónovy, nebylo by zcela bezpečné říci, že se Platón plně přihlásil k teorii vzpomínání.
Poté, co je svědkem příkladu s otrokem, řekne Meno Sokratovi, že si myslí, že Sokrates má ve své teorii vzpomínek pravdu, na což Sokrates odpoví: „Myslím, že ano. Nechtěl bych na celý příběh přísahat, ale za jednu věc jsem ochoten bojovat, dokud budu moci, slovem i činem – totiž že budeme lepšími, statečnějšími a aktivnějšími lidmi, budeme-li věřit, že je správné pátrat po tom, co neznáme…“ (Meno, 86b).
Sókratés svou teorii vzpomínek uvozuje slovy (snad aby si z Menóna vystřelil), že „…slyšel (odpověď) od mužů a žen, kteří rozumějí pravdám náboženství“. Je to ironické prohlášení, které Sókratés pronese, když předtím právě vybízel k vysvětlení ctnosti svými vlastními slovy.
Ve standardních situacích, s nimiž se setkáváme v běžném životě, je naše schopnost rozpoznat to, co známe, mnohem lepší než schopnost vybavit si to (viz Tulvingovy Prvky epizodické paměti, kde jsou experimenty, při nichž je výkonnost lepší při vybavování než při rozpoznávání). Známe tvář člověka, ale jeho jméno nám uniká. Policie používá rozpoznávací paměť, když staví podezřelé do řady nebo vám ukazuje knihu s fotografiemi. Podezřelého častěji poznáte, než jste schopni podat přesný popis na základě vzpomínek. Při zkoušce se vám bude lépe odpovídat na otázky s výběrem odpovědí, protože správnou odpověď poznáte, jakmile ji uvidíte. Avšak požadavek, abyste napsali odpověď z toho, co si vybavíte, bez jakéhokoli podnětu, představuje větší výzvu.
V psychologii forma zapamatování charakterizovaná pocitem známosti, když se znovu setkáte s něčím dříve zažitým; v takových situacích lze správnou odpověď identifikovat, když je předložena, ale nemusí být reprodukována v nepřítomnosti takového podnětu.
Dalším způsobem, jak si zapamatovat látku, je znovu se ji naučit. Zjistíte, že se vám velmi rychle vrátí, i když jste ho léta nepoužívali. Zkoušeli jste se někdy znovu naučit jazyk, kterým jste nemluvili od školních let? A co takhle jezdit na kole poté, co jste ho od dětství nepoužívali? Je pravděpodobné, že se tyto věci podruhé nenaučíte zdaleka tak dlouho jako poprvé. Rychlost, s jakou se věci znovu učíme, vypovídá o tom, že informace již máme uloženy a mozek potřebuje tyto vzpomínky pouze oživit a osvěžit k použití. počet po sobě jdoucích pokusů, které subjekt potřebuje k dosažení určité úrovně dovednosti, lze porovnat s počtem pokusů, které potřebuje později k dosažení stejné úrovně. Tím se získá míra retence pomocí tzv. metody opětovného učení.
Opakované učení je údajně nejúčinnějším způsobem zapamatování informací (Ebbinghaus, 1885).
Relativní citlivost měřítek retence
Citlivost se týká schopnosti vyhodnotit množství informací, které byly uloženy v paměti. Výzkumy naznačují, že nejméně citlivým měřítkem retence je vybavování, nejcitlivější je opětovné učení a rozpoznávání je mezi nimi (Nelson, 1978).
Meacham, J.A. a Leiman, B. (1982) Pamatování si budoucích činností. In: Neisser (ed.) Memory Observed: : Remembering in Natural Contexts, San Francisco: W.H. Freeman.