Wolfgang Prinz je ředitelem Institutu Maxe Plancka pro lidské kognitivní a mozkové vědy v německém Lipsku a mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti experimentální psychologie, kognitivní psychologie a filozofie mysli. Je zakladatelem teorie společného kódování mezi vnímáním a činností, která má významný vliv v kognitivní neurovědě a sociálním poznávání.
Wolfgang Prinz vystudoval v letech 1962-1966 psychologii, filozofii a zoologii na univerzitě v Münsteru (Německo) a v roce 1970 získal titul Ph.D. na univerzitě v Porúří v Bochumi v Německu. Prinz byl v letech 1990 až 2004 ředitelem Institutu Maxe Plancka pro psychologický výzkum v Mnichově v Německu. Od roku 2004 je ředitelem Institutu Maxe Plancka pro lidské kognitivní a mozkové vědy v Lipsku v Německu.
Členství ve výzkumných radách a společnostech
Academia Europea; German Academy of Natural Scientist Leopoldina, Halle (Saale), Německo; vědecká
poradní rada Centra pro interdisciplinární výzkum (ZiF), Univerzita v Bielefeldu, Německo; poradní
rada děkana, School of Humanities and Social Sciences, Jacobs University Bremen, Německo; čestný
člen Evropské společnosti pro psychologii (ESCoP); Psychonomická společnost; Německá společnost pro
psychologii (DGPs).
Prinz představil obecnou teorii kódování. Tato teorie tvrdí paritu mezi vnímáním a akcí. Její základní předpoklad je, že akce jsou kódovány z hlediska vnímatelných efektů (tj. distální percepční události), které by měly generovat Provedení pohybu za sebou zanechává obousměrnou asociaci mezi motorickým obrazcem, který vyvolal, a smyslovými efekty, které vyvolává. Takovou asociaci pak lze použít zpětně k načtení pohybu předvídáním jeho efektů. Tyto kódy vnímání/akce jsou také přístupné během pozorování akce (pro historický popis ideo-motorického principu viz Pozorování akce by mělo aktivovat reprezentace akce do té míry, že vnímaná a reprezentovaná akce jsou si podobné. Takové tvrzení naznačuje, že reprezentujeme pozorované, provedené a imaginární akce souměřitelným způsobem a vytváří specifické předpovědi ohledně povahy akce a percepčních reprezentací. Za prvé, reprezentace pozorovaných a provedených akcí by měly spoléhat na sdílený nervový substrát. Za druhé, běžný kognitivní systém předpovídá interferenční efekty, když se akce a vnímání pokoušejí přistupovat ke sdíleným reprezentacím současně. Za třetí, takový systém předpovídá usnadnění akce na základě přímého předchozího vnímání a naopak.
Společná teorie kódování získala silnou podporu z řady empirických studií v oblasti vývojové psychologie, kognitivní neurovědy, kognitivní vědy a neurofyziologie. Tato teorie je jádrem toho, co bylo nazváno motorické poznávání.
V neurovědě se důkazy pro společnou teorii kódování pohybují od elektrofyziologických záznamů u opic, ve kterých zrcadlové neurony ve ventrálním premotoru a zadní parietální kůře střílí jak během cílených akcí, tak při pozorování stejných akcí prováděných jiným jedincem, až po funkční neurozobrazovací experimenty u lidí, které naznačují, že nervové okruhy zapojené do provádění akcí se částečně překrývají s okruhy aktivovanými při pozorování akcí.