V teorii atribuce je základní atribuční chybou (někdy označovanou jako zkreslení aktéra a pozorovatele, zkreslení korespondence nebo efekt nadměrné atribuce) tendence lidí nadměrně zdůrazňovat dispoziční nebo osobnostní vysvětlení chování pozorovaného u druhých, zatímco podceňují roli a sílu situačních vlivů na stejné chování. Jinými slovy, lidé mají tendenci předpokládat, že to, co člověk dělá, je založeno spíše na tom, jakým „typem“ člověka je, než na sociálních a environmentálních silách, které na něj působí. Tento výchozí předpoklad vede k tomu, že lidé někdy podávají chybná vysvětlení chování. Tento obecný sklon k přehnanému zdůrazňování dispozičních vysvětlení chování na úkor situačních vysvětlení je mnohem méně pravděpodobný, když lidé hodnotí své vlastní chování.
Tento termín zavedl Lee Ross několik let po dnes již klasickém experimentu Edwarda E. Jonese a Victora Harrise. Ross v populárním článku tvrdil, že základní atribuční chyba tvoří koncepční základ oboru sociální psychologie.
V poslední době začali někteří psychologové včetně Daniela Gilberta používat pro základní atribuční chybu termín „korespondenční zkreslení“ a oba termíny se často používají jako synonyma. Jones napsal, že Rossův termín považuje za „příliš provokativní a poněkud zavádějící“ (a také zažertoval: „Navíc se zlobím, že mě to nenapadlo jako prvního“).
Klasická demonstrační studie: Jones a Harris (1967)
Na základě dřívější teorie Edwarda E. Jonese a Keitha Davise Jones a Victor Harris předpokládali, že když lidé vidí, že se druzí chovají podle svobodné vůle, přisuzují toto chování svým dispozicím. Když však mohli říci, že se druzí chovají podle okolností náhody, pozorovatelé by chování přičítali situaci.
Účastníci vyslechli projevy na podporu i proti Fidelu Castrovi. Subjekty byly požádány, aby ohodnotily procastrovské postoje obou projevů. Pokud se pokusné osoby domnívaly, že si tvůrci projevů svobodně vybrali, jaký postoj zaujmou (pro nebo proti Castrovi), hodnotily přirozeně osoby, které přednášely procastrovské projevy, jako osoby s pozitivnějším postojem ke Castrovi. V rozporu s hypotézou Jonese a Harrise však bylo, že když bylo subjektům výslovně řečeno, že řečníci přednesli buď projev pro, nebo proti Castrovi výhradně jako výsledek hodu mincí (náhodný), subjekty přesto hodnotily lidi, kteří přednesli projevy pro Castra, jako ty, kteří mají v průměru pozitivnější postoj ke Castrovi, než ty, kteří přednesli projevy proti Castrovi. I když si tedy pokusné osoby byly vědomy, že pronesené projevy byly výhradně důsledkem hodu mincí, dopustily se zásadní atribuční chyby, pokud šlo o posouzení motivace pro- či proticastrovských postojů osob pronášejících projevy.
Jdete v obchodě s potravinami k pokladně, abyste se odhlásili, když přímo před vámi projde muž se dvěma dětmi a přijde zaplatit k pokladně dříve než vy. Pravděpodobně se zamračíte a pomyslíte si: „To je ale neuvěřitelný blbec!“. Váš výchozí předpoklad je, že dotyčný je nevychovaný. Neuvědomujete si, že vás muž ani neviděl, protože jeho pozornost byla z velké části zaměřena na to, aby měl své dvě děti u sebe a přesunul se k pokladně. Vaše dispoziční přisouzení jeho chování bylo tedy v tomto případě nesprávné. Muž vás jednoduše neviděl, protože jeho pozornost byla zaměřena na jeho děti.
Když se mi stane něco špatného, přičítám to vnějším příčinám. Když se mi stane něco dobrého, přičítám to vnitřním příčinám. Platí to i naopak. Když se někomu jinému stane něco špatného, je to způsobeno vnitřními příčinami. Když se někomu jinému stane něco dobrého, přičítám to vnějším příčinám.
Příklad: Narazil jsem si palec u nohy. Je to chyba předmětu, ne moje. (Vnější příčina)
Příklad: Někdo jiný si píchne do prstu. Je to proto, že nedával pozor. (Vnitřní příčina)
Příklad: V testu se mi daří. Je to proto, že jsem se pilně učil, nebo proto, že jsem chytrý. (Vnitřní příčina).
Příklad: Někdo jiný udělá dobrý test. Je to proto, že má štěstí nebo že se líbil učiteli. (Vnější příčina)
Proč dochází k základní atribuční chybě
Podle jednoho z teoretických názorů je chyba způsobena především perspektivou. Když pozorujeme jiné lidi, je pro nás osoba primárním referenčním bodem. Když pozorujeme sami sebe, více si uvědomujeme síly, které na nás působí. Je tedy pravděpodobnější, že se atribuce chování druhých zaměří na osobu, kterou vidíme, nikoli na situační síly, které na ni působí a kterých si nemusíme být vědomi. V řeči psychologických výzkumů se tomu říká salience – „výraznější“ faktory budou s větší pravděpodobností přisuzovány jako příčinné.
Jak snížit dopady chyby
Bylo zjištěno, že při snižování vlivu základní atribuční chyby je účinná řada technik „debiasingu“:
bg:Chyba základního třídění