Zbití muži jsou muži, kteří zažili fyzické týrání ve svých vlastních rodinách. Mohli to zažít jako děti formou fyzického týrání dítěte nebo to zažít jako dospělí v souvislosti se týráním manžela nebo manželky.
==Abu
Násilí žen vůči mužům je závažný společenský problém. Zatímco velká pozornost byla zaměřena na domácí násilí na ženách, výzkumníci tvrdí, že domácí násilí na mužích je podstatný společenský problém hodný pozornosti. Otázka viktimizace mužů ženami je však sporná, částečně kvůli studiím, které uvádějí drasticky odlišné statistiky týkající se domácího násilí.
Některé studie – typicky kriminální studie – ukazují, že u mužů je podstatně vyšší pravděpodobnost užití násilí než u žen. Podle zprávy Centra pro kontrolu nemocí (CDC) z července 2000 údaje Národního úřadu pro spravedlnost (Bureau of Justice, National Crime Victimization Survey) soustavně ukazují, že ženy jsou vystaveny výrazně vyššímu riziku intimního partnerského násilí než muži. Jiné studie – typicky studie rodinného a domácího násilí – ukazují, že u mužů je vyšší pravděpodobnost způsobení zranění, ale také to, že pokud jsou všechny akty fyzické agrese nebo násilí posuzovány souhrnně, ženy jsou stejně násilné jako muži, nebo násilnější než muži.
V květnu 2007 výzkumníci ze Střediska pro kontrolu nemocí informovali o míře násilí, které sami nahlásili mezi intimními partnery za použití údajů ze studie z roku 2001. Ve studii téměř čtvrtina účastníků nahlásila určité násilí ve svých vztazích. Polovina z nich se týkala jednostranných („nerecipročních“) útoků a polovina se týkala jak napadení, tak protiútoků („recipročního násilí“). Ženy uvedly, že páchaly jednostranné útoky více než dvakrát častěji než muži (70 % oproti 29 %). Ve všech případech partnerského násilí byly ženy častěji zraněny než muži, ale 25 % mužů ve vztazích s oboustranným násilím nahlásilo zranění ve srovnání s 20 % žen, které nahlásily zranění ve vztazích s jednostranným násilím. Ženy byly častěji zraněny při nerecipročním násilí.[citace nutná]
Straus tvrdí, že tyto nesrovnalosti mezi oběma soubory dat jsou způsobeny několika faktory. Straus například poznamenává, že studie kriminality používají jiné metodiky než studie rodinných konfliktů. Straus navíc poznamenává, že většina studií ukazuje, že zatímco muži způsobují větší část zranění, ženy jsou přinejmenším stejně pravděpodobné jako muži, že strčí, udeří, uhodí nebo jinak fyzicky napadnou svého partnera, a že taková relativně drobná napadení často vyústí v závažnější napadení. Muži obvykle taková napadení nehlásí, jsou-li jim kladeny obecné otázky týkající se násilí nebo zneužívání; starší studie se často nezeptaly na konkrétní jednání, čímž se dostaly do konfliktu se zcela odlišnými kulturními genderovými normami ohledně toho, co představuje zneužívání. Menší napadení páchaná ženami jsou také velkým problémem, i když nevedou ke zranění, protože vystavují ženy nebezpečí mnohem přísnější odvety ze strany mužů.
Zpráva CDC z roku 2000, založená na telefonických rozhovorech s 8000 muži a 8000 ženami, uvádí, že 7,5% mužů tvrdí, že byli znásilněni nebo napadeni intimním mužem někdy v jejich životě (v porovnání s 25% žen), a 0,9% mužů tvrdí, že byli znásilněni nebo napadeni v předchozích 12 měsících (v porovnání s 1,5% žen).
On-line ne-náhodný, sebereportážní průzkum z let 2007-2008 o zkušenostech a zdravotním stavu mužů, kteří v minulém roce trpěli partnerským násilím. Studie ukázala, že mužské oběti IPV velmi váhají s oznámením násilí nebo s vyhledáním pomoci. Důvody pro neoznámení byly tyto: 1) mohou se stydět, že se přihlásili; 2) nemusí se jim věřit; a 3) mohou být obviněni z toho, že jsou bitkaři, když se přihlásí. 229 amerických heterosexuálních mužů, mezi 18 a 59 lety, bylo v předchozím roce fyzicky napadeno svou partnerkou a vyhledali pomoc. Výzkumníci tvrdí, že jejich zjištění zdůrazňují potřebu prevence na všech úrovních: