Zellwegerův syndrom, nazývaný také cerebrohepatorenální syndrom, je vzácná vrozená porucha, která se vyznačuje snížením nebo absencí funkčních peroxizomů v buňkách jedince. Patří do skupiny poruch nazývaných leukodystrofie. Zellwegerův syndrom je pojmenován po Hansi Zellwegerovi (1909-1990), švýcarsko-americkém pediatrovi, profesorovi pediatrie a genetiky na univerzitě v Iowě, který se touto poruchou zabýval.
Molekulární podstata onemocnění
Zellwegerův syndrom je autozomálně recesivní porucha způsobená mutacemi v genech, které kódují peroxiny, proteiny nezbytné pro normální sestavení peroxizomů. Nejčastěji mají pacienti mutace v genech PEX1, PEX2, PEX3, PEX5, PEX6, PEX10, PEX12, PEX13, PEX14, PEX16, PEX19 a PEX26. Téměř ve všech případech mají pacienti mutace, které inaktivují nebo výrazně snižují aktivitu mateřské i otcovské kopie jednoho z výše uvedených genů PEX.
V důsledku narušené funkce peroxizomů se v tkáních a buňkách jedince mohou hromadit mastné kyseliny s velmi dlouhým řetězcem (VLCFA) a mastné kyseliny s rozvětveným řetězcem (BCFA), které se za normálních okolností v peroxizomech odbourávají. Hromadění těchto lipidů může narušit normální funkci více orgánových systémů, jak je popsáno níže. Kromě toho mohou tito jedinci vykazovat nedostatečné hladiny plazmalogenů, éterofosfolipidů, které jsou důležité zejména pro funkci mozku a plic.
Klinické projevy onemocnění
Zellwegerův syndrom je jednou ze tří poruch peroxizomové biogeneze, které patří do Zellwegerova spektra poruch peroxizomové biogeneze (PBD-ZSD). Další dvě poruchy jsou neonatální adrenoleukodystrofie (NALD) a infantilní Refsumova choroba (IRD). Ačkoli všechny mají podobný molekulární základ onemocnění, Zellwegerův syndrom je z těchto tří poruch nejzávažnější.
Zellwegerův syndrom je spojen s poruchou migrace neuronů, jejich polohy a vývoje mozku. Kromě toho mohou jedinci se Zellwegerovým syndromem vykazovat snížení myelinu centrálního nervového systému (CNS) (zejména mozkového), což se označuje jako hypomyelinizace. Myelin má zásadní význam pro normální funkce CNS a v tomto ohledu slouží k izolaci nervových vláken v mozku. U pacientů se také může projevit postdevelopmentální senzorineuronální degenerace, která vede k postupné ztrátě sluchu a zraku.
Zellwegerův syndrom může ovlivnit i funkci mnoha dalších orgánových systémů. Pacienti mohou vykazovat kraniofaciální abnormality (např. vysoké čelo, hypoplastické nadočnicové hřebeny, epikantální záhyby, hypoplazii střední části obličeje a velkou fontanelu), hepatomegalii (zvětšená játra), chondrodysplazii punctata (bodové kalcifikace chrupavek v určitých oblastech těla), oční abnormality a ledvinové cysty. U novorozenců se může vyskytnout hluboká hypotonie (nízký svalový tonus), záchvaty, apnoe a neschopnost přijímat potravu.
Kromě genetických testů zahrnujících sekvenování genů PEX se pro diagnostiku Zellwegerova syndromu a dalších peroxizomálních poruch ukázaly jako velmi účinné biochemické testy. Pacienti se Zellwegerovým syndromem obvykle vykazují zvýšené množství mastných kyselin s velmi dlouhým řetězcem v krevní plazmě. Kultivované především kožní fibroblasty získané od pacientů vykazují zvýšené množství mastných kyselin s velmi dlouhým řetězcem, poruchu beta-oxidace mastných kyselin s velmi dlouhým řetězcem, alfa-oxidace kyseliny fytanové, alfa-oxidace kyseliny pristanové a biosyntézy plazmalogenu.
V současné době neexistuje žádný lék na Zellwegerův syndrom ani standardní léčba. Je třeba se vyvarovat infekcí, aby se předešlo komplikacím, jako je zápal plic a dechová tíseň. Ostatní léčba je symptomatická a podpůrná. Pacienti obvykle nepřežívají déle než jeden rok věku.