Znakový jazyk Nikaraguy (ISN, Idioma de Señas de Nicaragua nebo Idioma de Signos Nicaragüense) je znakový jazyk spontánně vyvinutý neslyšícími dětmi v řadě škol v západní Nikaragui v 70. a 80. letech 20. století. Je zvláště zajímavý pro lingvisty, kteří ho studují, protože nabízí jedinečnou příležitost studovat to, co považují za zrození nového jazyka.
Před sedmdesátými lety neexistovala v Nikaragui žádná komunita neslyšících. Neslyšící lidé byli od sebe do značné míry izolováni a ke komunikaci se svými rodinami a přáteli používali jednoduché domácí znakové systémy a gesta („mimicas“). Podmínky nutné pro vznik jazyka nastaly v roce 1977, kdy centrum pro speciální vzdělávání zavedlo program, který zpočátku navštěvovalo 50 mladých neslyšících dětí. Počet studentů školy (ve čtvrti Managua v San Judas) vzrostl do roku 1979, roku sandinistické revoluce, na 100.
V roce 1980 byla v oblasti Managuy otevřena odborná škola pro dospívající neslyšící děti s názvem Villa Libertad. V roce 1983 bylo do těchto dvou škol zapsáno přes 400 neslyšících studentů. Zpočátku jazykový program kladl důraz na mluvenou španělštinu a odezírání ze rtů a používání znaků učiteli se omezovalo na kontrolu pravopisu (používání jednoduchých znaků k podepisování abecedy). Program dosáhl jen malého úspěchu, většina studentů nedokázala pochopit pojem španělských slov. Nicméně, zatímco děti zůstaly jazykově odděleny od svých učitelů, školní dvůr, ulice a autobus do a ze školy jim poskytovaly úrodnou půdu pro vzájemnou komunikaci a kombinováním gest a prvků jejich systémů domácích znaků se rychle objevila forma podobná pidginu a pak kreolský jazyk. Vytvářeli si vlastní jazyk. Tento „prvostupňový“ pidgin byl nazýván Lenguaje de Signos Nicaragüense (LSN) a je stále používán mnoha z těch, kteří v této době školu navštěvovali.
Zaměstnanci školy, kteří nevěděli o vývoji tohoto nového jazyka, vnímali gestikulaci dětí jako mim a jako neschopnost naučit se španělsky. Protože nerozuměli tomu, co si děti mezi sebou říkají, požádali o pomoc zvenčí a v červnu 1986 se nikaragujské ministerstvo školství spojilo s Judy Keglovou, americkou lingvistkou v oboru znakového jazyka ze Severovýchodní univerzity. Když Keglová a další výzkumníci začali jazyk analyzovat, všimli si, že malé děti převzaly pidginovou podobu starších dětí do vyšší míry složitosti, se slovesným souhlasem a dalšími konvencemi gramatiky. Tento složitější znakový jazyk je nyní znám jako Idioma de Señas de Nicaragua (ISN).
Příběh nikaragujské znakové řeči je hojně hlášen po celém světě.
ISN představuje vytvoření nového jazyka bez dospělé komunity plynulých rodilých „mluvčích“, což je jinak dost neobvyklé. Normální kreoly se vyvíjejí z pidgin směsi dvou (nebo více) odlišných komunit plynulých mluvčích, ale tento jazyk se vyvinul ze skupiny mladých lidí, kteří mají pouze nekonvenční domácí znakové systémy a gesta.
Někteří lingvisté považují to, co se stalo v Managui, za důkaz toho, že osvojování jazyka je pevně zakořeněno v lidském mozku. „Případ Nikaraguy je v historii naprosto unikátní,“ tvrdí Steven Pinker, autor knihy Jazykový instinkt. „Viděli jsme, jak je možné, že děti – nikoli dospělí – vytvářejí jazyk, a byli jsme schopni zaznamenat, jak se to děje, do velkých vědeckých detailů. A je to poprvé a naposledy, kdy jsme skutečně viděli, jak je jazyk vytvářen z ničeho.“
Výzkumníci se neshodují v tom, v jaké fázi vývoje ISN mělo být považováno za plnohodnotný jazyk. Coppola tvrdí, že izolované rodinné signované systémy v Nikaragui již obsahují složky, které lze nazývat jazykem. Kegl tvrdí, že po mezifázi, kdy se neslyšící kontaktní gestisté spojili a vyvinuli kontaktní komunikaci dostatečnou k tomu, aby si malé děti myslely, že jejich vstup je jazyk, který je třeba získat, získala první generace malých dětí jazyk tak úplný a bohatý, jako kterýkoli dosud známý lidský jazyk, a že následné změny představují očekávaný proces historické změny. A. Senghas tvrdí, že jakmile ISN vzniklo, stávalo se to čím dál složitější v rámci po sobě jdoucích kohort mladých akvizitorů.
Od počátku svého výzkumu v Nikaragui v roce 1986 až do Nicaraguan znakový jazyk byl dobře zavedený, Kegl pečlivě vyhnout zavedení podepsané jazyky, které již znala, zejména americký znakový jazyk, do komunity neslyšících v Nikaragui. Typ lingvistický imperialismus byl vyskytující se v mezinárodním měřítku po desetiletí, kdy jednotlivci by zavést ASL k populacím neslyšících lidí v jiných zemích, často nahrazuje již existující místní podepsané jazyky. Kegl politika byla dokumentovat a studovat spíše než uložit nebo změnit jazyk nebo jeho komunity. I když neměla zasahovat neslyšící Nikaraguané získání expozice k jiným podepsaným jazykům, ona nezavedla takové příležitosti sama. Ona však zdokumentované kontakt a vlivy s jinými podepsanými jazyky, které začaly již v 90. letech a které i nadále ovlivňovat ISN jako jakékoli jazyky v kontaktu ovlivňují navzájem.
Někteří odborníci se však postavili proti tomu, co označili za „etiku izolace nikaragujských dětí“. Felicia Ackermanová, profesorka filozofie na Brownově univerzitě, napsala do Timesů dopis, v němž svou námitku zaregistrovala. Pokud jde o Keglův strach ze „zabití původního jazyka“, Ackermanová píše: „Evidentně by raději zabila životní vyhlídky těchto dětí tím, že by je nechala neschopné komunikovat s okolním světem.“ Na svou obranu Keglová organizace Nicaraguan Sign Language Projects pomohla založit školu pro neslyšící, kterou plně obsadili neslyšící nikaragujští učitelé, a podporovala neslyšící Nikaragujce v účasti a prezentaci na mezinárodních konferencích.
Důkazy pro vrozené jazykové schopnosti
William Stokoe, známý mnohými jako otec americké lingvistiky znakového jazyka, nesouhlasí s tím, že vznik ISN je důkazem nástroje pro získání jazyka. Stokoe také zpochybňuje tvrzení, že jazyk vznikl zcela bez vnějšího vlivu, z (například), španělštiny nebo ASL. V současné době není k dispozici žádný konečný důkaz, který by vyřešil spor kolem nativismu vs. kulturní učení, a spor zasahuje daleko do teoretické lingvistiky, kde různé přístupy mohou pojmout gramatiku různými a nekompatibilními způsoby. I když se dosud shromážděné důkazy zdají naznačovat nedostatečný přístup ke španělštině a ASL v procesu počátečního vzniku, zůstává možnost, že rozvoj ISN je usnadněn tím, že mluvčí je vystaven obecnějším komunikativním strategiím v raném dětství. Alternativy k teoriím navrhujícím nástroj pro získání jazyka představil Michael Tomasello (mimo jiné). Tomasello tvrdí, že proces osvojení prvního jazyka je posílen non-lingvistickou komunikací, jako při vytváření společných záměrných rámců a v chápání komunikačních záměrů. V každém případě, jakmile ISN vznikl, jako všechny ostatní jazyky se aktivně zapojil do kontaktu s jinými jazyky ve svém prostředí.