Znásilnění v manželství, známé také jako manželské znásilnění, je forma sexuálního násilí, tedy nedobrovolný sex, při němž je pachatelem manžel oběti. Jako takové je formou partnerského znásilnění, domácího násilí a sexuálního zneužívání. Znásilnění mezi manžely, které bylo kdysi široce schvalováno nebo ignorováno zákonem, je nyní mezinárodními úmluvami odmítáno a stále častěji kriminalizováno. Přesto v mnoha zemích zůstává manželské znásilnění buď legální, nebo je nezákonné, ale široce tolerované a přijímané jako výsada manžela.
V roce 2006 se odhadovalo, že znásilnění v manželství lze stíhat nejméně ve 104 zemích (ve čtyřech z nich lze znásilnění v manželství stíhat pouze v případě, že manželé žijí soudně odděleně), a od roku 2006 několik dalších zemí znásilnění v manželství postavilo mimo zákon. V mnoha zemích není jasné, zda manželské znásilnění může či nemůže být stíháno podle běžných zákonů o znásilnění. Několik zemí ve východní Evropě a Skandinávii postavilo manželské znásilnění mimo zákon již před rokem 1970, ale jiné země západní Evropy a anglicky mluvícího západního světa jej postavily mimo zákon mnohem později, většinou v 80. a 90. letech 20. století. Většina rozvojových zemí jej postavila mimo zákon v 90. letech 20. století a v roce 2000.
Výzkumná literatura, zejména v oblasti výskytu a účinků, může rozšířit používání termínu manželské znásilnění i na rozvedené/legálně odloučené bývalé manžele nebo nesezdané partnery žijící v nesezdaném soužití. Současné státní zákony však často považují znásilnění ze strany bývalých manželů nebo intimních partnerů za něco jiného než znásilnění v manželství, a tudíž právně rovnocenné znásilnění cizí osobou.
Znásilnění cizí osobou je sice velmi traumatizující, ale obvykle se jedná o jednorázovou událost a je jasně chápáno jako znásilnění. V případě znásilnění manželem nebo dlouhodobým sexuálním partnerem ovlivňuje reakce oběti historie vztahu. Manželské znásilnění je pravděpodobně součástí zneužívajícího vztahu. Trauma ze znásilnění se přidává k účinku dalších zneužívajících činů nebo urážlivých a ponižujících řečí. Manželské znásilnění je navíc zřídkakdy jednorázovou událostí, ale opakovaným, ne-li častým jevem.
V mnoha kulturách se historicky vžilo pojetí manželských práv manželů na vzájemný pohlavní styk. To lze vidět v Common law, platném v Severní Americe a Britském společenství národů, kde byl samotný pojem manželského znásilnění považován za nemožný. Nejvýstižněji to ilustroval sir Matthew Hale ve svém právnickém pojednání Historia Placitorum Coronæ aneb Historie soudních sporů z roku 1736, kde napsal, že takové znásilnění nelze uznat, protože manželka „se v tomto druhu svému manželovi vzdala, což nemůže odvolat“.
Formalizace výjimky ze znásilnění v manželství v zákoně
Společné právo a Spojené království
Haleovo tvrzení v knize History of the Pleas of the Crown nebylo podloženo žádnou soudní autoritou, ale bylo považováno za logický důsledek zákonů o manželství a znásilnění, jak byly chápány v té době. Manželství dávalo manželům manželská práva a manželství nemohlo být zrušeno jinak než soukromým zákonem parlamentu – zdálo se tedy, že manželé nemohou legálně odvolat souhlas s pohlavním stykem, a pokud souhlas existoval, nejednalo se o znásilnění.
Tato zásada byla zopakována v Eastově pojednání o korunních žalobách z roku 1803 a v Archboldově pojednání o obhajobě a důkazech v trestních věcech z roku 1822, ale teprve v případu R v. Clarence (1888) 22 QBD 23 se poprvé objevila otázka osvobození v anglické soudní síni. V případu Clarence bylo rozhodnuto o jiné otázce a mezi devíti soudci nepanovala jasná shoda ohledně statusu tohoto pravidla.
Feministická kritika v 19. století
Od počátku ženského hnutí v 19. století aktivistky zpochybňovaly domnělé právo mužů na nucený sex s manželkami. Ve Spojených státech „hnutí za práva žen v 19. století bojovalo proti právu manžela kontrolovat manželský styk v kampani, která byla vzhledem k tabu devatenáctého století, jež bránilo veřejným zmínkám o sexu nebo sexualitě, pozoruhodně rozvinutá, plodná a vytrvalá“. Sufražistky, mezi něž patřily Elizabeth Cady Stantonová a Lucy Stoneová, „vyzdvihovaly právo ženy na kontrolu manželského styku jako hlavní součást rovnoprávnosti“. Feministické požadavky devatenáctého století se soustředily na právo žen kontrolovat své tělo a plodnost, stavěly souhlas v manželských sexuálních vztazích do pozice alternativy k antikoncepci a potratům (proti nimž se mnozí stavěli) a zahrnovaly také eugenické obavy z nadměrné reprodukce. Britské liberální feministky John Stuart Mill a Harriet Taylorová napadaly znásilnění v manželství jako hrubý dvojí metr v právu a jako ústřední prvek podřízenosti žen.
Obhájci volné lásky, mezi něž patřily rané anarchofeministky jako Voltairine de Cleyre a Emma Goldmanová, stejně jako Victoria Woodhullová, Thomas Low Nichols a Mary S. Gove Nicholsová, spojili kritiku znásilnění v manželství s obhajobou autonomie žen a jejich sexuálního potěšení. Moses Harman, kansaský nakladatel a obhájce práv žen, byl dvakrát uvězněn na základě Comstockových zákonů za zveřejnění článků (od ženy, která se stala obětí, a lékaře, který léčil ženy, jež přežily znásilnění v manželství), které odsuzovaly znásilnění v manželství. De Cleyre se Harmanové zastal ve známém článku „Sexuální otroctví“. Odmítala rozlišovat mezi znásilněním mimo manželství a v manželství: „A to je znásilnění, kdy se muž sexuálně vnucuje ženě bez ohledu na to, zda k tomu má povolení podle manželského zákona, či nikoliv.“
Kriminalizace ve 20. a 21. století
„“ Znásilnění v manželství je trestné““ Znásilnění v manželství je trestné pouze v případě, že pár žije právně odděleně““ Znásilnění v manželství není trestné.
S rozvojem koncepce lidských práv se víra v manželské právo na pohlavní styk stala méně rozšířenou. Feministky od 60. let 20. století systematicky pracovaly na zrušení výjimky ze znásilnění v manželství a na kriminalizaci znásilnění v manželství. Rostoucí kriminalizace manželského znásilnění je součástí celosvětové reklasifikace sexuálních trestných činů „z trestných činů proti morálce, rodině, dobrým mravům, cti nebo cudnosti … na trestné činy proti svobodě, sebeurčení nebo tělesné integritě“. V prosinci 1993 zveřejnil Vysoký komisař OSN pro lidská práva Deklaraci o odstranění násilí na ženách. Ta stanoví, že znásilnění v manželství je porušením lidských práv.
Navzdory těmto trendům a mezinárodním krokům nedošlo ke kriminalizaci ve všech členských státech OSN. V roce 1997 UNICEF uvedl, že pouze 17 států kriminalizovalo znásilnění v manželství. V roce 2003 UNIFEM uvedl, že tak učinilo více než 50 států. V roce 2006 generální tajemník OSN zjistil, že „znásilnění v manželství může být stíháno nejméně ve 104 státech. Z nich 32 zavedlo znásilnění v manželství jako zvláštní trestný čin, zatímco zbývajících 74 [sic] nevyjímá znásilnění v manželství z obecných ustanovení o znásilnění. Čtyři státy kriminalizují znásilnění v manželství pouze v případě, že manželé žijí soudně odděleně.“
Mezi země, které brzy kriminalizovaly znásilnění v manželství, patří Sovětský svaz (1922/1960), Polsko (1932), Československo (1950), Dánsko (1960), Švédsko (1965), Norsko (1971) a některé další země komunistického bloku. Izraelský Nejvyšší soud v roce 1980 potvrdil, že znásilnění v manželství je trestným činem, přičemž se odvolával na právo vycházející z Talmudu. Kriminalizace v Austrálii začala ve státě Nový Jižní Wales v roce 1981, v letech 1985 až 1992 následovaly všechny ostatní státy. Několik zemí, kde dříve vládla Británie, následovalo tento příklad: Kanada (1983), Nový Zéland (1985) a Irsko (1990).
Mnoho zákonů Spojených států o znásilnění dříve vylučovalo stíhání manželů, včetně odcizených nebo dokonce právně oddělených párů. V roce 1975 Jižní Dakota tuto výjimku zrušila. V roce 1993 se Severní Karolína stala posledním státem, který výjimku pro manžele zrušil. V roce 1999 však 33 z 50 amerických států považuje znásilnění manželem/manželkou za méně závažný trestný čin [Bergen, 1999]. Pachatel může být obviněn ze souvisejících trestných činů, jako je napadení, ublížení na zdraví nebo týrání manžela. Existují i další trestní obvinění, která se na manželské páry nemusí vztahovat. Například v USA existuje výjimka pro manželství z obvinění ze znásilnění, a to i v případě, že jeden z manželů nedosáhl v jurisdikci, kde k sexuálnímu aktu došlo, věku, od něhož by mohl být odsouzen.
Francouzský kasační soud v roce 1990 povolil stíhání manželů za znásilnění nebo sexuální napadení, ale v roce 1992 rozhodl, že domněnka souhlasu existuje od okamžiku uzavření manželství až do jeho odvolání jednou ze stran. V roce 1994 zákon 94-89 kriminalizoval znásilnění v manželství; druhý zákon, přijatý 4. dubna 2006, stanoví, že znásilnění partnerem (včetně nesezdaných párů, manželských párů a občanských svazků) je přitěžující okolností při stíhání znásilnění. Německo postavilo znásilnění manželem/manželkou mimo zákon až v roce 1997, což je později než v jiných vyspělých zemích. Za tento zákon lobbovaly ministryně a aktivistky za práva žen více než 25 let.
V Indii zákon o ochraně žen před domácím násilím z roku 2005 (přijat v srpnu 2005; vstoupil v platnost v říjnu 2006) vytvořil občanskoprávní ochranu pro oběti, ale znásilnění v manželství nekriminalizoval a trest odnětí svobody přichází v úvahu pouze v případě porušení soudního rozhodnutí.
Thajský právník Taweekiet Meenakanit vyjádřil svůj nesouhlas s právními reformami, které v Thajsku uzákonily znásilnění manžela či manželky jako trestný čin. Řekl, že je „nenormální logikou“ umožnit muži vznést obvinění ze znásilnění proti ženě. Nesouhlasí také s tím, aby se trestným činem stalo znásilnění manželky manželem, s odůvodněním, že by to bylo obtížně proveditelné, protože mnoho thajských manželek je na svých mužích závislých a nechtěly by se s nimi rozvést nebo je dostat do vězení.
Mezi nejnovější země, které kriminalizovaly znásilnění v manželství, patří Turecko (2005), Kambodža (2005), Mauricius (2007), Ghana (1998/2007), Malajsie (2007), Thajsko (2007), Tunisko (2008), Rwanda (2009), Jižní Korea (2009) a Jamajka (2009). Pozorovatelé v oblasti lidských práv kritizovali řadu zemí – včetně Japonska, Polska a Kazachstánu – za to, že nedokážou účinně stíhat znásilnění v manželství poté, co bylo kriminalizováno.
Ukončení osvobození v Anglii a Walesu
Výjimka ze znásilnění v manželství byla v Anglii a Walesu zrušena v roce 1991 odvolacím výborem Sněmovny lordů ve věci R v. R. byla vyhlášena v roce 1736 v knize Matthewa Halea History of the Pleas of the Crown (viz výše).
Prvním pokusem o trestní stíhání manžela za znásilnění manželky byl případ R v. Clarke [1949] 2 All ER 448. Místo toho, aby se soud pokusil argumentovat přímo proti Haleově logice, rozhodl, že souhlas byl v tomto případě zrušen soudním rozhodnutím pro nesezdání. Byl to první z řady případů, v nichž soudy shledaly důvody pro neuplatnění výjimky, zejména R v. O’Brien [1974] 3 All ER 663 (získání decree nisi), R v. Steele (1976) 65 Cr.App.R. 22 (závazek manžela vůči soudu neobtěžovat manželku) a R v. Roberts [1986] Crim LR 188 (existence formální dohody o rozluce).
V Anglii a Walesu byly zaznamenány nejméně čtyři případy, kdy se manžel úspěšně dovolával osvobození. Prvním byl případ R v. Miller [1954] 2 QB 282, kde bylo rozhodnuto, že manželka svůj souhlas právoplatně neodvolala, přestože předložila žádost o rozvod. R v. Kowalski (1988) 86 Cr. App. R. 339 následoval rozsudek R v. Sharples [1990] Crim LR 198 a čtvrtý následoval v roce 1991 ve věci R v. J, což byl rozsudek vydaný po prvoinstančním rozhodnutí Crown Court ve věci R v. R, ale před rozhodnutím Sněmovny lordů, které mělo výjimku zrušit. V případech Miller, Kowalski a R v. J byli manželé místo toho odsouzeni za napadení nebo neslušné napadení.
Rozsudek R v. R z roku 1991 byl prvním případem, kdy bylo osvobození od manželských práv napadeno až u Sněmovny lordů, a následoval po trojici případů od roku 1988, kdy bylo osvobození od manželských práv potvrzeno. Hlavní rozsudek, který byl jednomyslně schválen, vynesl lord Keith of Kinkel. Uvedl, že kličkování, které provádějí soudy nižších stupňů, aby se vyhnuly uplatnění výjimky z manželských práv, svědčí o absurditě tohoto pravidla, a ve shodě s dřívějšími rozsudky ve Skotsku a u odvolacího soudu ve věci R v. R konstatoval, že „fikce konkludentního souhlasu nemá dnes v právu znásilnění žádný užitečný účel“ a že výjimka z manželských práv je „fikcí common law“, která nikdy nebyla skutečným pravidlem anglického práva. Odvolání R. bylo proto zamítnuto a on byl odsouzen za znásilnění své manželky.
V různých kulturách se historicky považoval dodatečný sňatek za „řešení“ znásilnění neprovdané ženy. S odvoláním na biblické příkazy (zejména 2. Mojžíšova 22,16-17 a 5. Mojžíšova 22,25-30) kalvínská Ženeva povolovala, aby otec svobodné ženy souhlasil s jejím sňatkem s násilníkem, po němž by manžel neměl právo na rozvod; žena neměla samostatné právo odmítnout.
V roce 1975 provedla Diana E. H. Russellová, výzkumnice znásilnění, studii na 930 ženách ze San Franciska v Kalifornii (50 % non-response rate, asijské ženy byly výslovně vyloučeny jako nespolehlivé respondentky), z nichž 644 mělo manžela, za kterého byly provdány, s nímž se rozvedly (bývalý manžel), nebo kterého samy označily za manžela, ačkoli nebyly právně vdané. Sedm z těchto žen (1,1 %) uvedlo, že byly znásilněny svými manžely, zatímco tazatelé identifikovali 74 žen (11,6 %), které byly znásilněny. Z 286 neprovdaných žen ve vzorku jich tazatelé identifikovali 225 (78,7 %) jako znásilněné. Russell však zjistil, že pokud se započítají i opakované případy v manželství, představuje znásilnění v manželství 38 % všech případů znásilnění, což z něj činí velmi opomíjenou oblast sexuálního násilí.
Průzkum Národního centra pro oběti v Arlingtonu ve Virginii uvádí, že 10 % všech případů sexuálního napadení nahlášených ženami se týkalo manžela nebo bývalého manžela.
Studie Davida Finkelhora a Kersti Yllo z roku 1985 odhaduje, že 10 až 14 % všech vdaných amerických žen bylo nebo bude znásilněno svým manželem. (Finkelhor a Yllo, 1985) Studie z roku 1997 vedená Kathleen C. Basileovou zjistila, že 13 % vdaných žen v USA zažilo znásilnění (definované jako nechtěný sex získaný použitím násilí nebo hrozbou násilí) ze strany svého současného manžela.
V roce 1994 zveřejnila Patricia Eastealová, tehdejší vedoucí kriminoložka Australského kriminologického institutu, výsledky průzkumu o sexuálních útocích v mnoha prostředích. Respondenti se stali oběťmi mnoha forem sexuálních útoků. Z nich 10,4 % bylo znásilněno manželem nebo faktickým manželem, dalších 2,3 % bylo znásilněno odcizenými manželi/de facto manželi.
Statistiky, které ve Velké Británii šíří organizace Rape Crisis Federation, uvádějí, že nejčastějšími násilníky jsou manželé, bývalí manželé nebo partneři.
Výskyt znásilnění v manželství závisí zejména na právním, národním a kulturním kontextu. V roce 1999 provedla Světová zdravotnická organizace studii o násilí na ženách v Tádžikistánu, v níž se dotazovala 900 žen starších 14 let ve třech okresech země, a zjistila, že 47 % vdaných žen uvedlo, že je manžel nutil k sexu. V Turecku zažilo manželské znásilnění někdy 35,6 % žen a 16,3 % často.
Mladé ženy z různých prostředí v jižní Asii v průzkumech vysvětlovaly, že i když se cítily nepohodlně a nechtěly mít sex, akceptovaly přání svých manželů a podřídily se, protože se bály, že jinak budou zbity. V mnoha rozvojových zemích se muži i ženy domnívají, že manžel má právo na sex, kdykoli o něj požádá, a pokud ho žena odmítne, má právo použít násilí. Tyto ženy, většinou negramotné nebo velmi málo vzdělané, se vdávají ve velmi mladém věku (například v Bangladéši bylo podle statistik z roku 2005 45 % žen ve věku 25-29 let provdáno do 15 let) a jsou na svých mužích závislé celý život. Tato situace ponechává ženám jen velmi malou sexuální autonomii. Často, když je manžel požádá o sex, nemohou odmítnout: musí si vybrat mezi nechtěným sexem a násilím nebo mezi nechtěným sexem a opuštěním manželem a životem v naprosté chudobě.
Problémy při stíhání znásilnění manžela či manželky
Se stíháním pachatelů znásilnění manžela či manželky je spojeno mnoho problémů, mezi něž patří především neochota různých právních systémů vůbec uznat znásilnění jako trestný čin. Kriminalizace však otevřela novou řadu problémů. Vezměme si příklad ze Spojeného království, kde byla taková kategorie znásilnění uznána až rozhodnutím Sněmovny lordů z roku 1991 známým pod prostým názvem R v R (1991 All ER 481). Ačkoli většina stran souhlasila s motivy, které Sněmovnu lordů vedly k vydání tohoto rozhodnutí, našlo se mnoho lidí (například spisovatelka Patricia Hirstová ve své učebnici A-Level law)[citace potřebná], kteří zastávali názor, že toto rozhodnutí představuje postfaktickou kriminalizaci, neboť Sněmovna lordů uvěznila manžele za to, co kdysi podle zákona bylo jejich právem.
Druhý problém vzniká na úrovni, kterou lze nazvat procesní. Ačkoli zákon teoreticky nemusí rozlišovat mezi manželem nebo jinou osobou, v praxi, když se případ dostane k soudu, bude obtížné prokázat, že ke znásilnění skutečně došlo. Je tomu tak proto, že v manželství se očekávají sexuální vztahy, a pokud obhajoba tvrdí, že došlo k souhlasu, pak je pro obžalobu velmi obtížné unést důkazní břemeno.
Samotná definice souhlasu může také vést k problémům a patovým situacím, protože společenské normy umožňují různou míru fyzické intimity (a svobody) v závislosti na vztahu mezi stranami.
Země, kde je znásilnění manžela či manželky trestným činem
Trestné pouze v případě, že je pár právně rozdělen.
Země, které nezavedly trestnost znásilnění manželem či manželkou
Únos nevěsty – Nucená prostituce – Úprava a mrzačení pohlavních orgánů – Znásilnění (na školním pozemku – na schůzce – v manželství – ve vězení – ve válce) – Znásilnění – Sexuální napadení – Sexuální obtěžování – Sexuální otroctví – Sexuální násilí – Dítě (komerční sexuální zneužívání – pornografie – prostituce – sexuální turistika)
Agrese – Následky a následky znásilnění – Misandrie – Misogynie – Motivace ke znásilnění – Pedofilie – Kultura znásilnění – Syndrom traumatu ze znásilnění – Sociobiologické teorie znásilnění – Obviňování oběti.
Zákony týkající se znásilnění – Zákonné znásilnění – Zákony týkající se sexuálního zneužívání dětí – Zákony týkající se sexuálně násilných predátorů
Syndrom ubytování pro sexuální zneužívání dětí – Falešné obvinění ze sexuálního zneužívání dětí
Články týkající se zneužívání
Abstraktní pojmy
Ohlašování zneužívání /Antisociální chování
Nátlak / Krutost
Zneužití moci
Pronásledování / Rituální zneužívání / Násilí
Fyzické týrání
Týrání / zneužívání dětí
Přísné tělesné tresty
Domácí násilí
Psychické týrání
zanedbávání dětí
Ponižování / zastrašování
Mobbing / šikana
Nenávistné projevy / manipulace
Stalking / vztahová agrese
Odcizení rodičů
Psychické mučení
Ovládání mysli / vyhýbání se
Popelčin efekt / Nátlakové přesvědčování
Slovní zneužívání
Sexuální zneužívání
Incest / Sexuální zneužívání dětí
Znásilnění / Sexuální obtěžování
Týrané ženy / týrání dětí
Týrání starších osob / Násilí v rodině
Týrání vězňů / Týrání zvířat
Týrání partnerů / Týrání pacientů
Týrání manželů/šikana na pracovišti