Zvířecí modely deprese jsou výzkumnými nástroji používanými ke zkoumání deprese a působení antidepresiv jako simulace ke zkoumání symptomatologie a patofyziologie depresivních onemocnění nebo slouží k testování nových antidepresiv.
Velká depresivní porucha, nazývaná také „klinická deprese“ nebo často jen „deprese“, je častý, dlouhodobý a různorodý psychiatrický syndrom, který významně ovlivňuje myšlení, chování, pocity a pocit pohody člověka. Mezi příznaky patří špatná nálada a nechuť k činnosti. Lidé s depresí se mohou také cítit smutní, úzkostní, prázdní, beznadějní, ustaraní, bezmocní, bezcenní, vinní, podráždění, zranění nebo neklidní. Mohou ztrácet zájem o činnosti, které jim dříve byly příjemné, mohou pociťovat ztrátu chuti k jídlu nebo přejídání, mít problémy se soustředěním, zapamatováním si detailů nebo rozhodováním a mohou uvažovat o sebevraždě nebo se o ni pokusit. Může se také objevit nespavost, nadměrná spavost, únava, ztráta energie nebo bolesti či zažívací potíže, které jsou odolné vůči léčbě.
Přibližně každý šestý člověk v USA někdy během svého života podlehne depresi a podle Světové zdravotnické organizace se předpokládá, že do roku 2020 se deprese dostane na druhé místo v celosvětové zátěži nemocemi. Současná antidepresiva mají pozdní účinnost léku asi 3-6 týdnů, navíc u mnoha pacientů se nemoc nedaří zmírnit.
Modelování deprese u zvířat
Je obtížné vyvinout zvířecí model, který by dokonale reprodukoval příznaky deprese u pacientů. Charakteristické znaky této poruchy, jako je depresivní nálada, nízké sebevědomí nebo sebevražednost, nejsou u nelidí dostupné. Deprese se však stejně jako jiné duševní poruchy skládá z endofenotypů, které lze nezávisle reprodukovat a hodnotit na zvířatech. Ideální zvířecí model nabízí možnost pochopit molekulární, genetické a epigenetické faktory, které mohou vést k depresi. Pomocí zvířecích modelů lze zkoumat základní molekulární změny a kauzální vztah mezi genetickými nebo environmentálními změnami a depresí, což by umožnilo lepší vhled do patologie deprese. Kromě toho jsou zvířecí modely deprese nepostradatelné pro identifikaci nových způsobů léčby deprese.
Endofenotypy u zvířecího modelu deprese
Byly popsány následující endofenotypy:
Kritéria pro platné zvířecí modely deprese
Vhodný zvířecí model lidské deprese by měl co nejvíce splňovat následující kritéria: silná fenomenologická podobnost a podobná patofyziologie (face validita), srovnatelná etiologie (konstruktová validita) a společná léčba (prediktivní validita). Opět platí, že deprese je heterogenní porucha a mnoho jejích příznaků je obtížné vytvořit na laboratorních zvířatech. Otázkou tedy zůstává, zda můžeme poznat, že zvíře je „depresivní“. Ve skutečnosti jen málo modelů deprese plně vyhovuje těmto validačním kritériím a většina v současnosti používaných modelů se opírá buď o působení známých antidepresiv, nebo o reakce na stres. Není nutné, aby „ideální“ zvířecí model deprese vykazoval všechny abnormality chování relevantní pro depresi, stejně jako že se u pacientů neprojevují všechny možné příznaky deprese.
Screeningové testy na antidepresiva
Antidepresivní screeningové testy, které nelze definovat jako model [organismu] nebo určitého stavu organismu, který reprodukuje aspekty lidské patologie, poskytují pouze koncové behaviorální nebo fyziologické opatření určené k posouzení účinku genetické, farmakologické nebo environmentální manipulace.
Některé typy lidských depresí jsou vyvolány stresujícími životními událostmi a u zranitelných jedinců, kteří tyto stresory zažívají, se může vyvinout klinická deprese. Většina zvířecích modelů deprese je proto založena na vystavení různým typům akutních nebo chronických stresorů.
Rané nepříznivé zkušenosti, jako jsou traumatické životní události v dětství, vedou ke zvýšené citlivosti na účinky stresu v pozdějším věku a ovlivňují individuální zranitelnost vůči depresi. Vhodné zvířecí modely by mohly poskytnout základ pro pochopení potenciálních mechanismů environmentálních a vývojových faktorů individuálních rozdílů v reaktivitě na stres a zranitelnosti vůči poruchám. Modely stresu v raném věku zahrnují prenatální stres, časnou postnatální manipulaci a odloučení matky. Bylo prokázáno, že všechny tyto postupy mají významné účinky, které přetrvávají až do dospělosti.