LGBTQ+: Psychické důsledky nepřijetí LGBTQ: Jaké jsou psychické důsledky nepřijetí?

Pokud jde o slovo „gay“, bylo mé okolí dost konzervativní. Vyrůstal jsem v katolických školách a o tématu homosexuality se moc nemluvilo. Jediné, co mi moji věčně akceptující učitelé říkali, bylo, že být gayem je v dnešní době v pořádku, jen se podle toho člověk nesmí chovat. Pak by to byl hřích. Když mi bylo třináct let a poprvé jsem objevil pornografii na internetu, neměl jsem tušení, jak vyjít z dospívání, aniž bych si způsobil věčné zatracení.

Na střední škole jsem se od homosexuality oddělil, jak jen to šlo. Už mě nebavilo cítit se jiný než ostatní a chtěl jsem prostě někam patřit. Chodil jsem s nohama víc od sebe a dával jsem si pozor, abych nemluvil s ochablým zápěstím. Souhlasil jsem, když lidé, když říkali, že třída matematiky je teplá, nebo že někdo jiný je „buzna“.

Ta skříň mě ničila na duchu. Ale bylo to buď pokračovat v přetvářce, nebo zklamat rodiče: tátu, který si pravidelně dělal legraci z transsexuálů a ženských gayů, a mámu, která na tu bisexualitu prostě neskočila. Chtěl jsem mít ženu a přirozeně narozené děti, i kdyby mě to mělo zabít.

To vše samozřejmě skončilo, když jsem potkala Derricka.

Moje nejlepší kamarádka (o které jsem věděla, že se mnou chce chodit) nás seznámila v posledním ročníku střední školy. Derrick byl vysokoškolák a první otevřeně bisexuální člověk, kterého jsem kdy potkala. Vyzařovala z něj sebevědomá ženská energie a mě to úplně odrovnalo. Bylo mi jasné, že se mu opravdu líbím. Kdykoli jsme se loučili, naše objetí přetrvávalo. Jednoho dne mě po nočním flámu políbil v autě. Oplatila jsem mu polibek a cítila se nejšťastnější za dlouhou dobu.

Vběhl jsem do domu jako radostný šprt, kterým jsem byl. Když jsem zavřel dveře, rozplakal jsem se. Brečela jsem dlouho a silně… Šaráda skončila – chodila jsem s klukem. Plakal jsem kvůli rodičům, o kterých jsem věděl, že budou zklamaní. Kvůli bratrovi, kterému se možná budou posmívat, že má staršího gaye. Pro matčinu křesťanskou jamajskou rodinu, o které jsem si byl jistý, že se mi bude vyhýbat kvůli mé „životní volbě“. Plakal jsem kvůli přátelům, které bych mohl ztratit. Kvůli manželce a svatbě, kterou jsem nikdy neměl mít. Chodíval jsem spát s úzkostí. Tu noc jsem šel spát se strachem.

Doporučujeme:  Rodinné vztahy (časopis)

Zpráva se v mé škole rychle rozšířila. Moje nejlepší kamarádka se o mně a Derrickovi dozvěděla a v záchvatu vzteku mě kopla do holeně. Lidé v mé přítomnosti říkali, že věří, že se gayové převlékají. S učitelem náboženství jsme vedli plamennou debatu o morálnosti homosexuality, která mi vynesla místo po škole. Moje krytí bylo prozrazeno. Byl jsem jediný otevřeně homosexuální chlapec na celé škole. Teď jsem byl venku, ale to neznamenalo, že se nehodlám bránit.

Nakonec se vše podařilo. Derrick se se mnou rozešel. Ale dodnes mu děkuji za to, že mi otevřel cestu k mé sexualitě. Střední školu jsem dokončila s menším počtem přátel, než s jakým jsem tam šla, ale jsou to přátelé, kterých si dodnes vážím. Bála jsem se přiznat rodičům, tak to udělali za mě. Přečetli si melodramatický zápis v deníku, který jsem napsal o své ztracené lásce s Derrickem, a zeptali se mě, jestli jsem gay a mám deprese. Můj vztah s tátou se nikdy nezotavil, ale máma a bratr mi projevovali nekonečnou lásku a přijetí. Dokonce jsem svého současného přítele Kevina představil své širší rodině. Šlo to mimořádně dobře.

Můj příběh je příběhem vyloučení: vyloučení z mé komunity, mých přátel a vyloučení, které jsem si sama způsobila. Můj příběh je však vítězný. Mám štěstí, že mám takovou podporu, jakou mám. Díky nim jsem dnes tím, kým jsem. Ale v komunitě LGBTQ+ je mnoho lidí, kterým není dopřána stejná láska a péče. A to může být smrtící.

Internalizovaná homofobie je mezi příslušníky komunity LGBTQ+ běžným jevem. Internalizovaná homofobie je sebenenávist queer jedince, který si přeje být heterosexuální. Právě ta způsobila, že jsem se v prvních letech střední školy snažil vydávat za heterosexuála. Jsme lidské bytosti a máme vrozenou potřebu někam patřit a cítit se přijímaní. Není však snadné přijmout a milovat sám sebe, když všichni kolem vás žijí a milují jinak než vy.

Doporučujeme:  7 příznaků úzkostného stylu připoutání

Mnoho queer lidí je vychováváno v konzervativních nebo náboženských společnostech, ve kterých být LGBTQ+ odporuje náboženským a společenským pravidlům. V současné době je na světě 76 zemí, kde je homosexualita nezákonná. V zemích, jako je Súdán nebo Afghánistán, může být homosexuální jednání trestáno smrtí. V těchto podmínkách může být nesmírně obtížné cítit se sebejistě ve své kůži, zejména v těch druhých.

Pocit vyloučení kvůli tomu, kým jste, může být také příčinou hněvu a depresí. Po ukončení prvního vztahu jsem upadl do hluboké deprese. V té době byl Derrick jediným LGBTQ+ člověkem, kterého jsem znala, a když mě opustil, nevěděla jsem, na koho jiného se obrátit o pomoc a radu, zatímco jsem objevovala, kým jsem. Byla jsem vznětlivá a často jsem byla na lidi hrubá, protože jsem měla pocit, že nikdo nechápe, čím procházím. Byla jsem naštvaná a smutná, že jsem se taková narodila.

Ale stejně jako u všech ostatních forem deprese, ani já jsem taková nemusela být navždy, a vy také ne! Existuje řada podpůrných systémů LGBTQ+, na které se můžete obrátit o pomoc a radu, a to bez odsuzování. Zde je jejich seznam, který uvádí Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Pro případné kanadské čtenáře je ZDE úžasná horká linka pro LGBTQ+ mládež.

Pomáhá také návštěva poradce nebo terapeuta. V ideálním světě by oba rodiče byli šťastní a přijímali by to, kým jsi. Pro mě a mnoho dalších to nemůže být vždy realita. Nemůžeš však dopustit, aby ti to zabránilo být šťastná. Je to přece tvůj život, který musíš žít! Velký podíl na mých depresích měla skutečnost, že jsem měla negativní vztah k tátovi. Docházka k poradci dvakrát měsíčně mi umožnila přijmout tento vztah takový, jaký byl, a jít v životě dál.

Je těžké necítit se izolovaně, když jste LGBTQ+ jedinec žijící ve společnosti plné heterosexuálních lidí. Skutečnost, že tvoříme zhruba 4 % populace (alespoň v Severní Americe), neznamená, že je méně těžké najít lásku – nebo dokonce queer přátele. Ale ať už žijete ve velkém městě nebo na malém městě, zaručuji vám, že lidí, jako jste vy, je víc, než si myslíte. Jen se musíte snažit hledat. Navázat kontakt může znamenat navázat spojení přes seznamovací aplikace, ale také to může znamenat udělat malý online průzkum a najít queer pozitivní prostory, skupinové akce a kluby, kam můžete chodit.

Doporučujeme:  Jak mít někoho rád, když jste v depresi

V prvních letech mé střední školy neexistoval žádný gay-straight-alliance klub, ale ve městě, kde jsem žil, existovaly mládežnické skupiny, které se věnovaly queer mládeži, jako jsem já.

Možná to zní hůř, než jak to myslím. Ale dovolte mi to vysvětlit. Mnoho queer jedinců nechce zapadnout! A to je skvělé! V dnešní době je v Severní Americe stále přijatelnější vyjadřovat svou individualitu a mnoho LGBTQ+ lidí toho využilo a odhodilo genderové normy a společenská očekávání.

Mnoho homosexuálů se cítí svobodně, když mohou přijmout svou ženskost a dělat věci jako nechat si narůst vlasy, nosit lak na nehty nebo make-up. Lesbické ženy nemusí cítit potřebu prezentovat se jako ženské a mohou přijmout své mužnější atributy tím, že si nechají kratší vlasy a nosí méně přiléhavé oblečení. Mnoho transsexuálních osob si uvědomuje, že se nemusí nutně vydávat za své pohlaví, pokud se cítí sebevědomě v tom, jak vypadají.

Je těžké být ve společnosti jakoukoli menšinou. Ale vězte, že to, že jste LGBTQ+ jedinec, neznamená, že jste divní nebo že si nezasloužíte lásku a přijetí. Pokud tuto lásku a přijetí nenacházíte právě teď, hledejte dál! Je všude kolem vás, i když to ještě není úplně zřejmé.

Pokud byste chtěli autora kontaktovat soukromě, můžete se obrátit na alexanderjnunez@live.ca.

„Linka lesbické, gay, bi, trans mládeže.“ LGBT Youth Line, www.youthline.ca/.