Toto je 38. příběh ze série o zotavení z duševní nemoci. Pro anonymní bylo nesmírně těžké oddělit duševní poruchy od svého života, ale s pomocí se jí podařilo zotavit.
Anonymovi je v současné době 20 let a žije v Kanadě. Hraje na trubku a miluje filmové soundtracky. Jejím oblíbeným jídlem jsou těstoviny a také má ráda literaturu 18. století, například Charlese Dickense a Jane Austenovou. Anonymní si představuje sebe samu úspěšnou, řekla: „Za pět let se vidím ve vážném vztahu, dokončila jsem studium a začínám kariéru v marketingu/manažerství.“ Se svým duševním zdravím začala bojovat od 16 let a vážné to začalo být v 17 letech, kdy se chystala maturovat na střední škole.
Její úzkost a deprese byly diagnostikovány terapeutem, ale hraniční porucha osobnosti (BPD) nebyla nikdy diagnostikována, protože na sezení byla přítomna její matka a anonym se za své příznaky styděl. Řekla: „Myslím, že moje věc spočívala v tom, že jsem se za svou BPD styděla, což způsobilo, že jsem si ji nechávala pro sebe“. Naštěstí se z deprese a BPD plně zotavila, ale stále bojuje se svými starými úzkostnými sklony. Anonymní přišla na to, že má BPD, během hodin psychologie, které absolvovala na střední škole. Řekla: „Četli jsme si všechny příznaky a já si uvědomila, že mluvíme o mně.“ Není si jistá, co způsobilo její duševní poruchu, ale mohlo se to spustit poté, co ji její přítel ze střední školy podvedl šest měsíců poté, co spolu začali chodit. Anonymka řekla: „Nedokážu přesně určit začátek, ale zhoršilo se to tím, že můj tehdejší přítel flirtoval s jinými dívkami. Moje deprese a úzkosti začaly poté, co jsme se rozešli, a protože jsme se vídali každý den, způsobilo to, že jsem byla ještě úzkostnější a depresivnější.“
To ovlivnilo její každodenní život, změnil se její anonymní postoj a přátelé ji začali ignorovat. Neměla si s kým popovídat. Její terapeut jí domluvil schůzky s výchovnou poradkyní ve škole, takže si mohla jednou týdně promluvit během vyučování. Pro anonymní to byla úleva, že si má s kým popovídat. Řekla: „Pomohlo mi to trochu se zbavit tlaku z mé deprese. Pomohlo mi to také uvolnit část mého hněvu a přijmout svou situaci.“ Terapeutka jí dávala úkoly, při kterých byla anonymní úzkostná, kvůli tomu se škrábala na ruce, až jí tekla krev, ale terapeutka jí řekla, aby si našla klidné místo, kde se uklidní. Její BPD se vyjasnila sama od sebe, pomohlo jí, že znala chování související s nemocí, tím si zabránila v tom, aby to hrála.
Potýkala se s depresivními příznaky, například s tím, že nebyla schopná vstát a cokoli dělat. Řekla: „Nemohla jsem se cítit šťastná, když jsem něco dělala. Neusmívala jsem se. Nedokázala jsem se smát ani při sledování věcí nebo při činnostech, o kterých jsem věděla, že mi dělají radost.“ Její úzkost ji neustále znervózňovala a stresovala. Řekla: „Nejdřív se to týkalo jen mého bývalého, ale začalo to ovládat i další části mého života. V kombinaci s letargií z deprese to znamenalo, že se mi zhoršily známky ve škole. Nakonec se úzkost dostala do bodu, kdy mi začala způsobovat sevření hrudníku, když jsem cítila stres. Nejdřív jsem si myslel, že mám infarkt, ale přežil jsem. Bolesti na hrudi byly vyčerpávající, byl jsem neschopný od 10 minut do více než hodiny.“ Anonym také uvedl: „Někdy se mi ve spánku sevřel hrudník a já se probudil a lapal po dechu. Nejdříve jsme si mysleli, že je to zdravotní příčina, a tak mi bylo provedeno mnoho testů, ale když se žádné výsledky nedostavily, spojovali jsme to s úrovní mého stresu a úzkostí.“ Její BPD způsobila, že si myslela, že ji její bývalý přítel opustí, což v ní vyvolalo „strach z těhotenství“ každý měsíc ve snaze udržet si ho nablízku. Řekla: „Když jsme se rozešli, udržovala jsem měsíc „těhotenskou hrůzu“ ve snaze přimět ho, aby se ke mně vrátil, říkala jsem mu, že je mi špatně, a často jsem utíkala předstírat zvracení, když jsem věděla, že se bude dívat“. To ji ovlivnilo natolik, že si píchala jehly a špendlíky, a dělala to proto, že chtěla cítit něco jiného než citovou bolest. Její štěstí trvalo krátce pokaždé, když se objevilo.
Pro anonymní dívku bylo všechno utrpení, každodenní úkoly byly obtížné a nemohla sedět ve třídě, aniž by plakala. Anonymní jednou uvažovala o sebevraždě, těsně předtím, než požádala o pomoc. Zatímco to všechno probíhalo, přátelé ji opustili, protože si mysleli, že z rozchodu dělá velkou vědu. Rodiče nevěděli, co s ní mají dělat, měli pocit, že ji ztratili. Ti, kteří se starali o anonymní, kolem ní chodili po špičkách a ti, kteří se s ní nechtěli zabývat, si drželi odstup, dokud se nezotavila. Její učitelé viděli, že se s něčím potýká, dávali jí odklad a nechávali ji odejít ze třídy, když se cítila přetížená.
Zlomovým okamžikem pro anonymní byla noc, kdy uvažovala o sebevraždě. Poté, co požádala svou matku, aby ji vzala k terapeutovi, její matka zakročila a pomohla anonymní zotavit se. Nasadila jí bylinné léky na zmírnění stresu. Anonymní stále cvičí cviky, které jí před lety dala její terapeutka. Tato těžká zkouška ji naučila, že psychické problémy nejsou legrace a že nikdo kromě vás samotných nemůže pochopit, jak se cítíte. Anonymní je nyní ve vztazích opatrnější a zdrženlivější. Řekla: „Snažím se dávat pozor na to, abych neprojevovala žádné BPD chování, a také se snažím zůstat nevázaná. Předpokládám, že to z mé strany není příliš dobrý materiál pro vztah, ale nechci znovu prožívat to, čím jsem si prošla já, a nechci, aby tím musel procházet i můj partner.“ Dozvěděla se také, že by se neměla stydět za své pocity a duševní onemocnění.
Její rada pro ostatní, kteří se potýkají s podobnou situací, zní:
„Moje rada každému, kdo prochází bpd, by byla odstranit se od lidí, u kterých se projevuje chování, a pak jít a získat pomoc. Sami se přes to nedostanete. O úzkosti a depresi si promluvte s někým, kdo vás bude brát vážně – s odborníkem. Váš přítel vám zde nepomůže, může se o to pokusit, ale nebude vám schopen poskytnout podporu, kterou potřebujete. A ujistěte se, že jste si našli podpůrné systémy, které vám vyhovují, každý je jiný. Najděte si přátele, kteří to cítí stejně, neshazujte své přátele, kteří jsou psychicky zdraví, jen vám to budou mít za zlé. Najděte si poradce, terapeuta, psychologa nebo psychiatra – někoho, kdo ví, co má dělat, aby vám pomohl.“
Anonymous by se také rád podělil o tuto zprávu:
Když se ohlédnu zpět, bylo to temné období mého života. Duševní nemoc není žádná legrace a mezi bpd a hádkou s přítelem je velmi tenká hranice. Kdybych mohla říct dvě věci, byly by to: dávejte na sebe pozor, vězte, co je zdravé a co ne, nenechte to dojít až do ohrožení života, a pokud si myslíte, že potřebujete pomoc, ZÍSKEJTE POMOC! Pokud si ublížíš nebo máš myšlenky na to, že si ublížíš, jdi prosím za někým. Já jsem měla velké štěstí, věděla jsem, kdy je čas, abych vyhledala pomoc, ale ne každý to ví. A pokud v současné době trpíte nějakou duševní nemocí, ať už tou, kterou jsem trpěla já, nebo jinou, myslete prosím jen na to, že se chcete uzdravit, protože pokud nechcete, tak se nikdy neuzdravíte.“
Anonymní je silná mladá dáma, která si prošla peklem. Nebyl to snadný boj, ale dokázala se z něj dostat. Pomozte mi něco změnit tím, že se podělíte o svůj příběh.