Toto je osmý příběh ze série o zotavení z duševní nemoci. Chci poděkovat Tori za to, že se s námi podělila o svůj příběh. Její život byl těžký, ale věřím, že je silná a jednoho dne svou duševní poruchu překoná tím, že získá svobodu, po které touží. Toto je její příběh:
Tori pochází z Bangladéše, ale v současné době žije v New Jersey. Tori miluje hudbu, kreslení a umění. Jejím budoucím cílem je odstěhovat se z hnízda, najít si práci a vdát se. Tori byla poradcem a psychiatrem diagnostikována deprese a disociativní porucha, ačkoli lékaři její disociaci zcela nerozuměli. Toriiny duševní poruchy pramení z rodinných a ekonomických problémů. Tori se s matkou přestěhovala do Spojených států ke svému nevlastnímu otci, kterého považuje za svého otce. Kvůli tomu její rodina nevydělávala mnoho peněz a finanční zátěž vytvářela mezi jejími rodiči slovní a psychické boje. Tori říká: „Hádky začaly, když mi bylo šest nebo sedm let. Rodiče se hádali kvůli penězům a měli spoustu problémů. Některé dny jsem slyšela křik v jednu hodinu ráno a nepřestal až do sedmi ráno. Bylo to děsivé, strašně jsem se bála, že se máma zase rozvede. V tu chvíli jsem myslela jen na mámu. Nechtěla jsem, aby se jí stalo něco zlého, a ona byla to jediné, co jsem měla. Některé noci se hádky zvrhávaly ve fyzické a já se snažila sejít dolů, aby to přestalo. Snažila jsem se, ale jediné, co jsem dokázala, byl pláč.“
Tori se potýkala s hroznými příznaky, jako je extrémní únava, přibývání na váze, sociální úzkost a frustrace. To ji každodenně do značné míry ovlivňovalo. Tori uvedla: „Zhoršily se mi známky, hodně jsem spala, přestala jsem se bavit s přáteli.“ Tori chtěla zmizet, protože i život byl pro ni vyčerpávající, ale nechtěla se zabít. Jejím rozptýlením byla škola a kamarádi, řekla: „To, co mi pomáhalo, byla škola. Školu jsem MILOVALA. Díky chození do školy jsem zapomněla na všechny problémy doma, a taky protože jsem bydlela v paneláku, vždycky jsem přišla domů, dodělala úkoly a hrála si s ostatními dětmi až do západu slunce.“
V osmé třídě Tori propadla depresi, protože se musela přestěhovat do jiného města a nechat tam všechny své přátele. Řekla: „Lidé tam byli jiní. S nikým jsem se nedokázala sblížit a nikdo mě nebral takovou, jaká jsem, ani jaká jsem. Prostě jsem nemohla najít nikoho, s kým bych byla v souladu.“ Tori se kvůli tomu cítila frustrovaná, protože škola ji dříve bavila a teď se z ní stala otrava. Když se Tori dostala na střední školu, dokázala si najít nové přátele, i když to pro ni bylo nesmírně obtížné, protože to znamenalo nový typ setkávání, jako je přespávání, filmy a vysedávání v obchodním centru. Rodiče jí nikdy nedovolili chodit ven s kamarády. Řekla: „To trvalo po celý můj život až do konce střední školy. Čím jsem byla starší, tím víc jsem s rodiči bojovala, aby mě někam pustili. Všichni moji kamarádi se scházeli venku a já jsem se tam nikdy nedostala. Říkala jsem si, že se nepotřebuji stýkat s lidmi mimo školu a že si dokážu udržet vztahy jen tím, že budu sama sebou ve škole.“ Tori si vzpomíná, že měla složku plnou pozvánek na narozeniny, na které nemohla jít.
Tori kvůli tomu upadla do hluboké deprese. Pomalu se vzdálila od většiny svých přátel a měla kolem sebe jen jednoho nebo dva přátele. Už nechtěla lidi rozesmívat ani s nikým navazovat vztahy. Neustále se snažila najít smír se svým životním stylem a ve třeťáku Tori hodně přibrala. V šestnácti letech se Tori velmi líbil jeden chlapec, sblížili se a každý den si telefonovali, ale jednoho dne se odcizil a přerušil jejich přátelství. Tori to poznamenalo, protože neměla nikoho dalšího, s kým by se mohla ztotožnit.
Toriini rodiče jí uložili, aby se s nimi dívala na bengálské televizní seriály. Nerada se na ně dívala, protože většina seriálů byla o tom, jak jsou ženy v Bangladéši obtěžovány, bity nebo nuceny do manželství. Jednoho dne, když se Tori dívala s rodiči na televizi, jí „přeskočilo“. Tori řekla: „Najednou jsem nebyla v místnosti s rodiči, ale v hlavě a jen jsem přemýšlela. Přestala jsem vnímat své okolí a v hlavě jsem jen snila. Po skončení pořadu jsem vstala a šla do svého pokoje, cítila jsem se tak otupělá, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem získala novou superschopnost. Schopnost opustit své současné prostředí a odejít někam jinam, do své hlavy. Mohla jsem ignorovat všechno špatné, co by se mi mohlo stát, a nemusela jsem to cítit. Pokud mi rodiče vnucovali nějakou situaci, mohla jsem tam prostě být, ale ne v duchu. Mohl jsem sedět na jednom místě a přemýšlet celé hodiny a nikdy bych se nenudil. Opravdu jsem ztratil veškerý smysl pro vědomí a schopnost vnímat okolní svět.“
Když se Tori dostala na univerzitu, měla větší svobodu a auto, kterým mohla jezdit na univerzitu. V tu chvíli si uvědomila, jak moc se změnila. Tori nic necítila, hýbala rukama a měla pocit, že to není její. A nejen to, i když se na sebe podívala do zrcadla, nemohla se poznat. Tori tedy navštívila univerzitního psychiatra, brala terapii a léky. Byl to pro ni těžký boj, neustále chodila sem a tam. Až si jednoho dne, když šla Tori navštívit svou kamarádku, uvědomila, jak osamělá se cítí, a okamžitě pocítila příval štěstí, které měla cítit.
Přestože Tori už není schopna cítit věci tak jako dřív, nenechává se touto situací srazit na kolena. V současné době ji rodiče stresují, protože v jihoasijské komunitě Tori stárne a dochází jí čas. Její rodiče chtějí, aby se okamžitě vdala, jinak ji nikdo nebude chtít. Rámec myšlení, který je typický pro jihoasijskou kulturu. V současné době Tori usilovně pracuje na tom, aby si našla stabilní práci, aby se mohla odstěhovat a získat svobodu, po které touží.
Co si myslíte o jejím příběhu? Nějaké rady pro ni a pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými situacemi? Napište komentář na konci stránky.
P.S. Chcete se podělit o svůj příběh zotavení? Pokud ano, napište mi na mlgaston1@gmail.com