Lékařský model je termín, který uvádí psychiatr Ronald D. Laing ve své knize The Politics of the Family and Other Essays (1971) pro „soubor postupů, v nichž jsou vyškoleni všichni lékaři“. Tento soubor zahrnuje stížnost, anamnézu, fyzikální vyšetření, případná pomocná vyšetření, diagnózu, léčbu a prognózu s léčbou i bez ní. Sociolog Erving Goffman ve své knize Asylums , příznivě srovnával lékařský model, který byl jevem po průmyslové revoluci, s jednáním v dráteníckých řemeslech (oprava hodinek, rádia, televize). Lékařský model je přístup k patologii, jehož cílem je najít lékařské postupy pro diagnostikované symptomy a syndromy a který považuje lidské tělo za velmi složitý mechanismus (odtud Goffmanovo přirovnání k dráteníckému řemeslu).
Mezi kritiky lékařské psychiatrie patřil Laing, který poznamenal, že vzhledem k tomu, že diagnóza duševní nemoci je založena na chování nebo jednání pacienta, a nikoli na fyzické patologii, je taková „diagnóza“ v podstatě v rozporu se standardními lékařskými postupy, a tedy i s lékařským modelem: fyzikální vyšetření a pomocné testy se provádějí, pokud vůbec, až po stanovení diagnózy. Zatímco srdeční choroby, rakovina a zlomeniny kostí byly diagnostikovány na základě zjevné fyzické patologie zjištěné při vyšetření a pomocných testech, duševní choroba byla diagnostikována na základě zkoumání chování pacienta, nikoliv na základě fyzických příznaků nebo symptomů.
Lékařský model je základem výzkumu a teoretizování fyzických nebo psychických obtíží na základě příčinné souvislosti a nápravy.
Lze jej postavit do kontrastu s holistickým modelem alternativního zdravotnického hnutí a sociálním modelem hnutí za práva osob se zdravotním postižením, stejně jako s biopsychosociálním modelem a modelem zotavení z duševních poruch.
Lékařský model je termín v psychologii, který vyjadřuje názor, že abnormální chování je důsledkem fyzických problémů a mělo by být léčeno lékařsky.
Rozvoj moderní vědecké medicíny v 19. století má velký vliv na vývoj lékařského modelu. Zvláště důležitý zde byl rozvoj „zárodečné teorie“ nemocí evropskými lékařskými badateli, jako byli Louis Pasteur a Robert Koch. Během konce 19. a počátku 20. století byly odhaleny fyzikální příčiny nejrůznějších onemocnění, což následně vedlo k vývoji účinných forem léčby.
Koncept „nemoci“ v lékařském modelu
Pojem „nemoc“ je pro lékařský model klíčový. Obecně se „nemocí“ rozumí určitá odchylka od normálního fungování organismu, která má pro postiženého jedince nežádoucí důsledky. Důležitým aspektem lékařského modelu je, že příznaky nemoci (objektivní ukazatele, jako je zvýšená teplota) a symptomy (subjektivní pocity tísně vyjádřené pacientem) považuje za ukazatele základní fyzické abnormality (patologie) v rámci jedince. Podle lékařského modelu by měla být léčba, pokud je to možné, zaměřena na základní patologii ve snaze tuto abnormalitu odstranit a nemoc vyléčit. Například u mnoha duševních onemocnění se vychází z názoru, že příčina poruchy spočívá v abnormalitách v mozku postiženého jedince (zejména v jeho neurochemii). Podle medicínského modelu by léčba (například léky), má-li být účinná, měla být co nejvíce zaměřena na nápravu teoretické chemické nerovnováhy v mozku duševně nemocného člověka.
Důležitost diagnostiky
Správná diagnóza (tj. kategorizace příznaků nemoci do významných skupin nemocí) je pro lékařský model zásadní. Zařazení příznaků a symptomů pacienta do správné diagnostické kategorie může:
1. poskytnout lékaři klinicky užitečné informace o průběhu nemoci v čase (její prognóze);
2. poukazují na konkrétní příčinu nebo příčiny poruchy (nebo je alespoň naznačují) a
3. nasměrovat lékaře na konkrétní léčbu nebo léčbu daného stavu.
Pokud například pacient přijde ke svému poskytovateli primární péče s příznaky určité nemoci, může poskytovatel primární péče na základě důkladné anamnézy, vyšetření (např. auskultace a palpace) a v některých případech i na základě diagnostických testů učinit odůvodněný závěr o příčině příznaků. Na základě klinických zkušeností a dostupných důkazů může zdravotník určit možnosti léčby, které budou pravděpodobně úspěšné.
Další důležité aspekty lékařského modelu
A konečně, dodržování medicínského modelu má řadu dalších důsledků pro pacienta i celou společnost, a to jak pozitivních, tak negativních. Například:
1. V medicínském modelu byl lékař tradičně považován za odborníka a od pacientů se očekávalo, že se budou řídit jeho radami. Lékař zaujímá ve vztahu k pacientovi autoritářské postavení. Vzhledem ke specifické odbornosti lékaře je to podle MM nezbytné a očekávatelné. V posledních letech však přechod k péči zaměřené na pacienta vedl v mnoha případech k většímu zapojení pacienta.
2. V medicínském modelu lze lékaře považovat za dominantního zdravotnického pracovníka, protože jsou to odborníci vyškolení v diagnostice a léčbě.
3. Nemocný pacient by neměl nést odpovědnost za svůj stav. Pacient by neměl být obviňován nebo stigmatizován za svou nemoc, ať už se jedná o rakovinu, vysoký krevní tlak, chřipku, AIDS, depresi nebo schizofrenii.
4. V rámci medicínského modelu má hlavní význam stav onemocnění pacienta. Sociálním, psychologickým a dalším „vnějším“ faktorům, které mohou ovlivňovat chování pacienta, může být věnována menší pozornost.