Rozvody jsou v některých právních řádech poměrně novým fenoménem. V Kanadě až do 60. let 20. století neexistoval žádný zákon o rozvodu. Předtím bylo jedinou možností, jak se rozvést, podat žádost kanadskému senátu, kde zvláštní výbor provedl šetření žádosti o rozvod, a pokud shledal, že žádost je oprávněná, manželství bylo rozvedeno zákonem parlamentu.
Rozvod (v občanském soudnictví) – článek v Katolické encyklopedii z roku 1908
Ve Skotsku bylo až do roku 1560, kdy byla zákonem parlamentu zrušena papežská autorita, právem o manželství kanonické právo. To neznalo rozvod. S reformací uznalo zvykové právo rozvod pro cizoložství a zákonem z roku 1573 bylo jako důvod k rozvodu uznáno i opuštění manželství. Poté až do roku 1830 bylo právo rozvíjeno soudně komisařským soudem v Edinburghu. V roce 1830 přešla pravomoc v rozvodových řízeních na Court of Session. Důvody však zůstaly stejné až do doby, kdy vývoj koncepce manželského deliktu vedl v zákoně o rozvodu (Skotsko) z roku 1938 k doplnění krutosti, sodomie a zoofilie jako důvodů; koncepce rozvodu bez zavinění byla zavedena v témže zákoně s doplněním „nevyléčitelného šílenství“ jako důvodu.
Rostoucí poznání, že „vina“ nemusí být nutně příčinou rozvratu manželství, vedlo k přijetí zákona o rozvodu (Skotsko) z roku 1976, který stanovil, že jediným důvodem rozvodu je „nenapravitelný rozvrat“, ale v rozporu s tím dále stanovil, že tento rozvrat může být prokázán pouze jednou z pěti skupin skutečností: cizoložstvím, opuštěním, nepřiměřeným chováním, dvouletým odloučením a souhlasem obránce s rozvodem nebo pětiletým odloučením. Třetí z těchto skutečností byla soudy vykládána tak velkoryse, že se na čas stala nejoblíbenějším důvodem pro rozvod. Následně získal šerifský soud souběžnou pravomoc v rozvodových řízeních a zavedení rozvodu „udělej si sám“ vedlo k tomu, že naprostá většina rozvodů ve Skotsku je nesporná; velmi málo výjimek tvoří většinou ty, u nichž dochází k finančním sporům.
Právní uznání rozvodu v Anglii přišlo až mnohem později. Před rokem 1670 mohl církevní soud manželství ukončit pouze tehdy, pokud se prokázalo, že vůbec nevzniklo, a to buď z důvodu neschopnosti souhlasit (např. nepříčetnost), nebo z důvodu nezpůsobilosti k uzavření manželství (např. předmanželská smlouva, příbuzenství, obě strany byly spřízněny předchozím manželstvím). Manželství mohlo být také ukončeno, pokud byla jedna ze stran v době uzavření manželství impotentní nebo frigidní. Bylo také možné dosáhnout právní odluky od církve známé jako rozvod a mensa et thoro (od tabule a krbu). Důvody pro rozluku zahrnovaly cizoložství, krutost a kacířství a znamenalo to, že případní potomci se nestali nelegitimními. Žádný z manželů se však nemohl znovu oženit, dokud druhý z manželů nezemřel. Ve svém díle z roku 1990, Road to Divorce (Cesta k rozvodu): Anglie 1530-1987, zesnulý historik Lawrence Stone jako jeden z prvních poukázal na to, že právní překážky rozvodu nepředstavovaly absolutní překážku pro uzavření nového manželství, protože krátká průměrná délka života v té době zaručovala, že jeden z manželů určitě přežije toho druhého (a brzy se bude moci znovu oženit). Pokud bylo předchozí manželství soudem shledáno neplatným ab initio, mohly obě strany svobodně uzavřít nový sňatek, protože jejich „manželství“ ve skutečnosti nikdy nebylo platné.
V roce 1853 vydala královská komise doporučení, jak zlepšit postup při rozvodu. V roce 1857 byl zřízen Soud pro rozvody a manželské kauzy se sídlem v Londýně, který převzal rozvodové povinnosti církevních soudů. Muži mohli dosáhnout rozvodu pro cizoložství, ale ženy musely kromě manželovy nevěry prokázat i krutost nebo opuštění rodiny. V roce 1923 bylo ženám povoleno používat stejné důvody pro rozvod jako mužům. V roce 1969 se po dlouhých debatách stal kritériem pro rozvod „nenapravitelný rozvrat“ na základě jednoho z pěti důvodů.