David Marr

David Courtnay Marr (19. ledna 1945 – 17. listopadu 1980) byl britský neurovědec a psycholog. Marr integroval výsledky z psychologie, umělé inteligence a neurofyziologie do nových modelů vizuálního zpracování. Jeho práce měla velký vliv v oblasti výpočetní neurovědy a vedla k oživení zájmu o tuto disciplínu.

Narodil se ve Woodfordu v Essexu a studoval na Rugby School; 1. října 1963 byl přijat na Trinity College v Cambridge (poté, co mu byla udělena Lees Knowles Rugby Exhibition).
V roce 1966 mu bylo uděleno Coutts Trotter Scholarship a téhož roku získal titul BA z matematiky a v roce 1972 získal titul Ph.D. z fyziologie pod vedením profesora G.S. Brindleyho. Jeho zájem se obrátil od obecné teorie mozku k vizuálnímu zpracování. Jeho doktorská disertace byla předložena v roce 1969 a popsala jeho model funkce mozečku založený hlavně na anatomických a fyziologických údajích získaných z knihy J.C. Ecclese. Podobný model byl později nezávisle navržen Jamesem S. Albusem. Marr-Albusova teorie dodnes stojí jako standardní model funkce mozečku.

Následně pracoval na Massachusettském technologickém institutu, kde v roce 1977 přijal jmenování na fakultu katedry psychologie a následně byl v roce 1980 jmenován řádným profesorem. Marr navrhl, že pochopení mozku vyžaduje pochopení problémů, kterým čelí, a řešení, která najde. Zdůraznil potřebu vyhnout se obecným teoretickým debatám a místo toho se zaměřit na pochopení konkrétních problémů.

Marr pojal vidění jako systém zpracování informací. Předložil (ve shodě s Tomasem Poggiem) myšlenku, že člověk musí rozumět systémům zpracování informací na třech odlišných, vzájemně se doplňujících úrovních analýzy. Tato myšlenka je v kognitivní vědě známá jako Marrova hypotéza tří úrovní:

Marr popsal vidění jako přechod od dvojrozměrného vizuálního pole (na sítnici) k trojrozměrnému popisu světa jako výstupu. Jeho stádia vidění zahrnují

Doporučujeme:  Meta-emoce

Francis Crick poznamenal, že tento poznatek, i když je zásadní, byl poněkud upraven.

2.5D skica souvisí se stereopsií, optickým prouděním a pohybovou paralaxou. 2.5D skica představuje, že ve skutečnosti nevidíme celé své okolí, ale konstruujeme divácky zaměřený trojrozměrný pohled na naše prostředí. 2.5D Skica je paralínová kresba a často je označována obecným termínem „axonometrická“ nebo „izometrická“ kresba a často je používána moderními architekty a designéry.