Pojem přístup k sociální identitě odkazuje na výzkum a teorii týkající se dvou vzájemně provázaných, ale odlišných, sociálně psychologických teorií. Těmi jsou: teorie sociální identity a teorie sebekategorizace. Přístup k sociální identitě byl aplikován na širokou škálu oborů a je i nadále velmi vlivný. Existuje vysoká míra citací klíčových dokumentů sociální identity a tato míra se stále zvyšuje.
Aspekty přístupu k sociální identitě
Obrázek 1. Vysvětlující profily teorií sociální identity a sebekategorizace.
Pojem „přístup k sociální identitě“ vznikl jako pokus zmírnit tendenci ke směšování obou teorií, stejně jako tendenci mylně se domnívat, že jedna teorie je složkou druhé. Místo toho by tyto teorie měly být považovány za překrývající se způsobem, který je demonstrován na obr. 1. To znamená, že zatímco jsou zde podobnosti, teorie sebekategorizace má větší vypovídací rozsah (tj. je méně zaměřena na vztahy mezi skupinami specificky) a byla zkoumána v širším spektru empirických podmínek. Teorie sebekategorizace může být také považována za rozvinutou k řešení omezení teorie sociální identity. Konkrétně omezený způsob, jakým se teorie sociální identity zabývá kognitivními procesy, které jsou základem chování, které popisuje.
Ačkoli tento termín může být užitečný při kontrastu širokých sociálně psychologických hnutí, při aplikaci obou teorií je považováno za prospěšné pečlivě rozlišovat mezi oběma teoriemi tak, aby mohly být zachovány jejich specifické vlastnosti.
Přístup k sociální identitě je v kontrastu s přístupem k sociální soudržnosti, pokud jde o definování sociálních skupin. Přístup k sociální identitě předpokládá, že nezbytnými a dostatečnými podmínkami pro formování sociálních skupin je „uvědomění si členství ve společné kategorii“ a že sociální skupinu lze „užitečně pojímat jako řadu jednotlivců, kteří si stejné členství ve společenské kategorii internalizovali jako součást svého vlastního pojetí“.
Na téma sociálních skupin někteří sociální psychologové rozlišují mezi různými typy skupinového fenoménu. Konkrétně „ty, které vyplývají z mezilidských vztahů a vzájemné závislosti s konkrétními ostatními, a ty, které vyplývají z členství ve větších, neosobnějších kolektivech nebo sociálních kategoriích“. Přístup k sociální identitě však toto rozlišení nepředpokládá. Místo toho předjímá, že stejné psychologické procesy jsou základem meziskupinového a vnitroskupinového fenoménu zahrnujícího malé i velké skupiny. Souvisle s tím přetrvávající dojem, že přístup k sociální identitě je relevantní pouze pro fenomén velkých skupin, vedl některé teoretiky sociální identity k tomu, aby specificky znovu potvrdili (teoreticky i empiricky) relevanci přístupu k sociální identitě pro interakce malých skupin.
Podle přístupu k sociální identitě je vůdcovství funkcí skupiny místo jednotlivce. Jednotlivci, kteří jsou vůdci ve svých skupinách, mají tendenci být blíže k prototypnímu členu skupiny než následovníci. Navíc mají tendenci být více sociálně atraktivní, což členům skupiny usnadňuje přijmout jejich autoritu a podřídit se jejich rozhodnutím. A konečně, vůdci mají tendenci být ostatními považováni za vůdce. V tomto konečném rozlišení členové skupiny připisují vůdcovské rysy osobě a ne situaci, čímž podporují rozlišení mezi vůdcem a ostatními ve skupině tím, že ho považují za zvláštního. V souladu s tímto pohledem na vůdcovství vědci zjistili, že jednotlivci mohou manipulovat se svým vlastním vůdcovským statusem ve skupinách tím, že se vykreslují jako prototypní pro skupinu.
Pojmy sociální identity byly aplikovány na ekonomii a výsledkem je to, co je dnes známé jako ekonomie identity. Například dva samostatné dokumenty a kniha Akerlofa a Krantona zahrnují sociální identitu jako faktor v modelu principal-agent. Hlavní závěr je, že když se agenti považují za insidery, maximalizují svou identitní užitečnost tím, že vyvinou větší úsilí ve srovnání s předepsaným chováním. Na druhou stranu, pokud se považují za outsidery, budou požadovat vyšší mzdu, aby kompenzovali svou ztrátu za rozdíl v chování předepsaným chováním.
Model sociální identity účinků deindividuace
Model sociální identity deindividuačních efektů (SIDE) byl vyvinut na základě dalšího výzkumu teorie sociální identity a teorie sebekategorizace, dále specifikující účinky situačních faktorů na fungování procesů navržených oběma teoriemi. Model SIDE používá tento rámec k vysvětlení kognitivních efektů viditelnosti a anonymity v rámci skupiny a mezi skupinami kontextů. Model je založen na myšlence, že sebepojetí je flexibilní a odlišné v různých situacích nebo kontextech. Teorie se skládá z řady různých sebekategorií, které definují lidi jako jedinečné jedince nebo z hlediska jejich příslušnosti ke specifickým sociálním skupinám a dalším, širším sociálním kategoriím na základě kontextu dané situace. Model SIDE navrhuje, aby anonymita přesunula jak zaměření sebeuvědomění z individuálního já na skupinové já, tak vnímání druhých z převážně interpersonálního na skupinové (stereotypizace).
Výzkum naznačil, že vizuální anonymita nejen zvyšuje negativní chování vůči ostatním, ale může také podporovat pozitivní sociální vztahy. V jedné studii se všichni dobrovolníci účastnili individuálně skupinové diskuse na základě tří různých témat. Ve vizuálně anonymním stavu byla veškerá komunikace mezi účastníky textová, zatímco ve vizuálně identifikovatelném stavu byla komunikace doplněna také obousměrnými videokamerami. Výsledkem studie byla zjištění, která ukázala, že anonymita výrazně zvýšila skupinovou přitažlivost.
Teorie meziskupinových emocí dále rozšiřuje pojem osobně významného členství ve skupinách, jak jej představují teorie sociální identity a sebekategorizace. Tato teorie je primárně založena na konceptu odosobnění a zaměnitelnosti vlastního já s ostatními členy skupiny. To způsobuje, že kognitivní reprezentace vlastního já a skupiny se stávají nevyhnutelně propojenými, a proto skupina získává emocionální význam. To znamená, že jednotlivci se nejen kategorizují jako členové skupiny, ale také „emocionálně reagují, když situace nebo události ovlivní skupinu“. Lidé například často uvádějí, že jejich skupina je diskriminována, i když mají pocit, že oni osobně nejsou této diskriminaci vystaveni.
Sociální identita vs. vzájemná závislost
Někteří výzkumníci tvrdili, že většinu výsledků ve výzkumu s použitím paradigmatu minimální skupiny lze odvodit z vlastního zájmu a vzájemné závislosti a že to představuje vážný problém pro teorii sociální identity a teorii sebekategorizace, a zejména pro popis sociálních skupin v teorii sebekategorizace. Výzkumníci sociální identity reagovali tvrzením, že analýza zaměřená na vzájemnou závislost, která byla navržena jako alternativa, stále silně spoléhá na procesy sociální kategorizace podrobně popsané v teorii sebekategorizace. Navíc tvrdí, že výzkumníci, kteří vznesli výše uvedenou kritiku, také významně nesprávně interpretovali roli sociologických kategorií v obou teoriích.