Bioekvivalence je ve farmakokinetice termín používaný k posouzení očekávané biologické ekvivalence dvou patentovaných přípravků léčiva in vivo. Pokud se o dvou přípravcích říká, že jsou bioekvivalentní, znamená to, že by se očekávalo, že budou pro všechny záměry a účely stejné.
Birkett (2003) definoval bioekvivalenci tím, že uvedl, že „dva farmaceutické přípravky jsou bioekvivalentní, pokud jsou farmaceuticky ekvivalentní a jejich biologická dostupnost (rychlost a rozsah dostupnosti) po podání ve stejné molární dávce je podobná do té míry, že lze očekávat, že jejich účinky, s ohledem na účinnost i bezpečnost, budou v podstatě stejné. Farmaceutická ekvivalence znamená stejné množství stejné účinné látky (látek) ve stejné lékové formě pro stejnou cestu podání a splňující stejné nebo srovnatelné normy“.
Úřad pro kontrolu potravin a léčiv Spojených států (FDA) definoval bioekvivalenci jako „absenci významného rozdílu v rychlosti a rozsahu, v jakém se účinná látka nebo účinná část ve farmaceutických ekvivalentech nebo farmaceutických alternativách stává dostupnou v místě působení léku, pokud je podávána ve stejné molární dávce za podobných podmínek ve vhodně navržené studii.“ (FDA, 2003)
Při určování bioekvivalence, například mezi dvěma přípravky, jako je komerčně dostupný přípravek značky, a potenciálním přípravkem určeným k uvedení na trh Generický přípravek, se provádějí farmakokinetické studie, kdy se každý z přípravků podává ve zkřížené studii dobrovolníkům, obecně zdravým jedincům, ale občas i pacientům. Vzorky sérové plazmy se odebírají v pravidelných intervalech a zjišťují se koncentrace mateřského léku (nebo příležitostně metabolitu). Občas nejsou hladiny krevních koncentrací ani proveditelné, ani možné porovnat oba přípravky (např. inhalační kortikosteroidy), pak se pro srovnání používají spíše farmakodynamické cílové parametry než farmakokinetické cílové parametry (viz níže). Pro farmakokinetické srovnání se údaje o plazmatických koncentracích používají k posouzení klíčových farmakokinetických parametrů, jako je plocha pod křivkou (AUC), maximální koncentrace (Cmax), doba do dosažení maximální koncentrace (Tmax) a doba absorpční prodlevy (tlag). Testování by mělo být prováděno v několika různých dávkách, zejména pokud lék vykazuje nelineární farmakokinetiku.
V Austrálii považuje Therapeutics Goods Administration (TGA) přípravky za bioekvivalentní, pokud 90% interval spolehlivosti (90% CI) transformovaných přirozených logaritmických poměrů Cmax a AUC mezi oběma přípravky leží v rozmezí 0,80-1,25. Tmax by měl být mezi přípravky rovněž podobný. (Birkett2003)
Podle evropských předpisů EMEA-CPMP, Note for Guidance on the investigation of Bioavailability and Bioequivalence, Londýn, červenec 2001 CPMP/EWP/QWP/1401/98 jsou dva léčivé přípravky bioekvivalentní, pokud jsou farmaceuticky ekvivalentní nebo farmaceutickými alternativami a pokud je jejich biologická dostupnost po podání ve stejné molární dávce podobná takové míře, že jejich účinky, s ohledem na účinnost i bezpečnost, budou v podstatě stejné.
Úřad FDA považuje dva přípravky za bioekvivalentní, pokud by 90% interval spolehlivosti relativního průměru Cmax, AUC(0-t) a AUC(0-∞) testu (např. generické formulace), na který se odkazuje (např. formulace značky inovátor), měl být ve stavu nalačno v rozmezí 80,00 až 125,00 %. Ačkoli existuje několik výjimek, obecně bioekvivalentní srovnání formulací Test-Reference vyžaduje také podání po vhodném jídle ve stanoveném čase před užitím léku, tzv. studii „po jídle“ nebo „účinek jídla“. Studie účinku jídla vyžaduje stejné statistické vyhodnocení jako výše popsaná studie nalačno.