Self-monitoring je teorie, která se zabývá fenoménem expresivní kontroly. Lidské bytosti se obecně podstatně liší ve svých schopnostech a přáních zapojit se do expresivních kontrol (viz dramaturgie). Lidé, kteří se starají o svou expresivní sebeprezentaci (viz impression management), mají tendenci se pečlivě monitorovat, aby zajistili vhodné nebo žádoucí vystupování na veřejnosti. Lidé, kteří se pečlivě monitorují, se řadí do kategorie vysokých sebemonitorů a často se chovají způsobem, který je vysoce citlivý na sociální signály a jejich situační kontext. Vysoké sebepozorovatele lze považovat za sociální pragmatiky, kteří vytvářejí image ve snaze zapůsobit na ostatní a získat pozitivní zpětnou vazbu. Naopak nízcí sebekontroloři se ve stejné míře nepodílejí na kontrole vyjadřování a nesdílejí podobné obavy o situační přiměřenost. Nízcí sebekontrolující mají tendenci projevovat expresivní kontrolu shodnou s vlastními vnitřními stavy; tj. přesvědčeními, postoji a dispozicemi bez ohledu na sociální okolnosti. Nízcí sebekontroloři často méně pozorují sociální kontext a vyjadřování sebeprezentace odlišné od svých vnitřních stavů považují za falešné a nežádoucí.
V 70. letech 20. století, kdy byl koncept sebekontroly zaveden, se stal součástí dvou větších probíhajících debat. V rámci výzkumu osobnosti existovalo napětí mezi rysy a situací; můžeme si to představit jako debatu příroda versus výchova. Měli lidé větší sklon chovat se v souladu s vrozenými osobnostními rysy, nebo je formovalo prostředí? Konstrukt sebekontroly nabídl řešení této debaty, protože nebylo nutné tvrdit, že lidé musí zcela zapadat do paradigmatu přírody nebo výchovy. Vysoká úroveň sebekontroly byla lépe předvídána prostředím (situace/výchova), zatímco nízká úroveň sebekontroly byla lépe předvídána jejich vlastnostmi (rysy/příroda). Další debata, která v tomto období zuřila v rámci sociální psychologie, se týkala toho, zda jsou postoje dobrými prediktory chování. Konstrukt sebekontroly nabízel řešení i této debaty, protože předpokládal, že nízcí sebekontroloři se budou chovat do značné míry v souladu se svými postoji, zatímco postoje budou špatnými prediktory chování pro vysoké sebekontroloři. Konstrukt sebekontroly přesně zapadal do tehdejších argumentů, kdy vysoká sebekontrola potvrzovala situačně orientovaný pohled typický pro sociální psychologii, zatímco nízká sebekontrola potvrzovala pohled orientovaný na rysy typický pro psychologii osobnosti.
Snyder ji původně vytvořil v roce 1974 jako 25položkovou škálu. Ve své původní studii zjistil, že studenti Stanfordovy univerzity dosáhli na škále výrazně vyššího skóre než pacienti psychiatrických léčeben, ale výrazně nižšího než lidé z herecké profese. Škála byla přepracována do podoby 18položkové míry, která je považována za psychometricky lepší než původní škála a byla hojně využívána ve studiích sebekontroly. Rozvinula se velká diskuse o tom, zda je škála sebemonitorování jednotným jevem, či nikoli. V 80. letech 20. století faktorová analýza postulovala, že škála sebekontroly ve skutečnosti měří několik odlišných dimenzí. Nejčastější bylo třífaktorové řešení, které se obvykle interpretovalo jako jednání, extraverze a zaměřenost na druhé (viz ochota komunikovat). O vícefaktorovém charakteru položek škály sebekontroly se vyvinula shoda; přetrvávají však rozdílné interpretace, zda to ohrožuje platnost konceptu sebekontroly, či nikoli.
Použitelnost v teorii sociální psychologie
V sociální psychologii existuje několik teorií, které úzce souvisejí s konstruktem sebekontroly. Icek Ajzen v Teorii rozumného jednání/Teorii plánovaného chování tvrdí, že subjektivní normy jsou důležitým antecedentem pro určení záměru chování. Vysoký sebekontrolor má tendenci vážit subjektivní normy více než nízký sebekontrolor. Mezi studie, které hodnotí soukromé postoje a veřejné jednání, patří Ajzen, Timko & White, 1982; a DeBono & Omoto, 1993. Teorie informačních kaskád souvisí s teorií pozorovacího učení, kterou vypracovali Bikhchandani, S.; Hirshleifer, D. & Welch, I. (1992) a popisuje, jak lidé budou následovat, někdy i slepě, jednání druhých. Konstrukt sebepozorování by identifikoval, že vysoce sebepozorovaní mohou být náchylnější k informačním kaskádám a stádnímu myšlení. Vysocí sebemonitoři jsou více motivováni k dosažení vysokého sociálního statusu než nízcí sebemonitoři. Výzkumy opírající se o model pravděpodobnosti vypracování naznačují, že vysocí sebemonitoři více než nízcí sebemonitoři příznivě reagují na periferní zpracování reklamních obrazů odpovídajících vysokému sociálnímu statusu.