Politici

Biopolitika
Genopolitika
Neuropolitika

Politik nebo politický vůdce (z řeckého „polis“) je jednotlivec, který se podílí politikou na ovlivňování tvorby vládní politiky. Patří sem lidé, kteří zastávají rozhodovací funkce ve vládě, a lidé, kteří o tyto funkce usilují, ať už prostřednictvím voleb, státního převratu, jmenování, volebního podvodu, dobývání, práva na [dědictví (viz také: božské právo) nebo jinými prostředky. Politika se neomezuje na správu věcí veřejných prostřednictvím veřejných funkcí. Politické funkce mohou být také vykonávány ve společnostech a jiných subjektech, které se řídí vlastními politickými procesy. Jako političtí kandidáti budou obvykle bojovat v politických kampaních za vítězství v politických volbách

Není považován za politika

Teorie veřejné volby zahrnuje použití moderních ekonomických nástrojů ke studiu problémů, které jsou tradičně v provincii politické vědy. (Obecnější termín je ‚politická ekonomie‘, dřívější název pro ‚ekonomii‘, který evokuje její praktický a teoretický původ, ale neměl by být zaměňován za marxistické použití stejného termínu.)

Zejména studuje chování voličů, politiků a vládních činitelů jako (většinou) sebestředných činitelů a jejich interakce v sociálním systému buď jako takovém, nebo podle alternativních ústavních pravidel. Ty mohou být zastoupeny řadou způsobů, včetně standardní omezené maximalizace užitku, teorie her nebo teorie rozhodnutí. Analýza veřejné volby má kořeny v pozitivní analýze („co je“), ale často se používá pro normativní účely („co by mělo být“), k identifikaci problému nebo k navržení, jak by systém mohl být vylepšen změnami ústavních pravidel. Klíčovou formulací teorie veřejné volby je z hlediska racionální volby, na agentech založené proporce vzácných prostředků k daným cílům. Překrývající se formulací s jiným zaměřením je pozitivní politická teorie. Další související oblastí je teorie společenské volby.

Existují také rakouské varianty teorie veřejné volby (navržené Misesem, Hayekem, Kirznerem, Lopezem a Boettkem), ve kterých se předpokládá, že úředníci a politici jsou benevolentní, ale mají přístup k omezeným informacím.

Doporučujeme:  Spodní slinné jádro

Profesor Paul Finn tvrdí, že „nejzákladnějším fiduciárním vztahem v naší společnosti je zjevně ten, který existuje mezi komunitou (lidem) a státem, jeho agenturami a úředníky.“[citace nutná]

Mnohé [přisuzování potřebné] naznačují, že základní problém zastavení porušování lidských práv a politické nedbalosti pramení z nedostatečného pochopení zákonů svěřenecké kontroly médii a politiky. Ve spravedlnosti svěřenecká kontrola naznačuje povinnosti, které nezahrnují pouze povinnosti dobré víry a loajality, ale zahrnují také povinnosti dovednosti a kompetence při řízení zájmů lidu. Vláda je koneckonců struktura důvěry vytvořená lidmi pro řízení určitých služeb ve společnosti s politiky, na kterých je lid při plnění tohoto úkolu závislý. Proto je vztah mezi vládou a jejími politiky a ovládanými jasně svěřenecký.[citace nutná]

Pravidla jako svrchovaná imunita a korunní a soudní imunita se nyní stávají terčem útlaku, který brání obětem v tom, aby podnikly kroky proti lidem ovládajícím zemi, kteří způsobují selhání péče. Svěřenecký koncept, který vznikl uvnitř soudů spravedlnosti, byl částečně navržen tak, aby zabránil těm, kteří zastávají mocenské pozice, v tom, aby zneužívali svou autoritu.[citace nutná]

Tento způsob uvažování naznačuje, že každý, kdo přijímá jakoukoli politickou nebo vládní kontrolu nad zájmy lidí, by měl být posuzován podle nejpřísnějších svěřeneckých standardů vzhledem k tomu, že politici jsou nejdůležitějšími svěřeneckými orgány v každé společnosti vzhledem k tomu, že mají donucovací moc nad lidmi. Svěřenecký vztah vzniká z toho, že vláda a její politici jsou schopni ovládat lidi výkonem této moci. V podstatě jde o to, že pokud mají politici pravomoc zrušit nebo ignorovat jakákoli práva, měli by být zatíženi svěřeneckou povinností chránit práva lidí, protože vláda (nebo jiní, kteří se zapojují do politiky jejich jménem) by těžili z výkonu diskrétnosti k zániku práv, s nimiž jako jediná měla pravomoc nakládat.[citace nutná]