Každý z nás má v sobě příběh. Některé jsou plné slunce a smíchu, jiné se noří do hlubin, kde se zdá, že světlo už nikdy nezasvítí. Dnes vám chceme vyprávět jeden takový příběh – o síle vůle, o uzdravení a o tom, jak i z nejtemnější noci může vzejít hvězda.
Z hlubin beznaděje ke hvězdám: Nicholasův příběh o uzdravení
Tohle je Nicholasův příběh. Švýcar, milovník lyžování a divadla. Před pěti lety měl jasný cíl: herecká škola, role v divadelních hrách a práce s úžasnými lidmi. Jenže… do cesty se mu postavila deprese. Tři roky trvala ta zatracená jízda dolů, ale teď… teď už je zpět na nohou.
Ponor do tmy
Škola, prostředí, to všechno na něj tlačilo. Nicholas v sobě dusil emoce a postupně se propadal hlouběji a hlouběji. Před létem 2014 se obracel na odbornou pomoc – velká chyba! – situace se jen zhoršovala. Pak konečně vyhledal terapeuta a diagnóza byla jasná.
Prázdnota, to bylo to, co Nicholas cítil nejvíc. Občas smutek, ale hlavně nic. To se pak těžko funguje, co si budem povídat. Dělal všechno na poslední chvíli, prokrastinoval, neměl do ničeho chuť, ani o víkendech. Zanedbával se, přeháněl to s cvičením, málo jedl a málem sklouzl k alkoholismu. Každý druhý večer si dal pivo u televize. Jen tak, na usnutí.
A když se probudila zlost? Obracel ji proti sobě. Sebepoškozoval se, aby neublížil rodině. Řezy mu sloužily jako připomínka bolesti. Když se začaly hojit, udělal nové, aby nezapomněl. Naštěstí měl kolem sebe přátele, kteří mu pomohli. Díky nim se nerozhodl pro to nejhorší. I když myšlenky na smrt ho pronásledovaly, nedokázal by jim ublížit.
Cena empatie
Deprese ho paradoxně učinila laskavějším. Začal se snažit vidět bolest v očích druhých. Ale bylo to těžké. Často musel odejít ze společnosti, protože se bál, že se zhroutí. Přestal odepisovat na zprávy, protože se nedokázal udržet v radostné náladě.
„Deprese, i ve vší své mizérii, vždycky nese kus nesvobody,“ říká Nicholas. „Zlost kontroluju, ale smutek mě občas pohltí. Můžou ho spustit maličkosti, ale i velké rány osudu.“
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal v létě na pětitýdenním táboře. Nicholas říká, že to byly nejlepší týdny jeho života. Pomohlo mu už jen to, že neměl po ruce nůž, takže se nemohl sebepoškozovat. Až zpětně si uvědomil, že s depresí bojuje.
„Naučil jsem se, že emoce jsou v pořádku. Nechat je přijít a odejít není nic špatného,“ vzpomíná. „Poslední den všichni brečeli, ale já nemohl. Ale nevadilo mi to, protože jsem věděl, že moje emoce jsou stejně platné a silné jako jejich.“ Rozhodl se, že už si nikdy neublíží a začal se o své pocity dělit s přáteli, kterým důvěřoval. Soustředil se na pozitivní věci.
Síla podpory
Přátelé ho vyslechli, povzbuzovali a občas ho i vyprovokovali. „Pamatuju si, jak jsem jednou mluvil o něčem hodně osobním a kamarád mě donutil podívat se mu do očí a nehrát si s věcmi,“ říká Nicholas. Naučil se, jak se o sebe starat. Zjistil, že bolest je relativní a že jen on sám se může z deprese dostat. Změnilo to jeho pohled na svět. Stal se laskavějším, dává jídlo bezdomovcům, naslouchá druhým.
„Také jsem si začal víc uvědomovat sám sebe a naučil se oceňovat tu hlubokou a krásnou tmu, protože bez ní bychom neviděli hvězdy,“ dodává.
Teď má svůj systém podpory: píše poezii, poslouchá hudbu, tráví čas s přáteli, hraje hry a cvičí. Aby se vyhnul návratu deprese, chce odejít ze školy. A co radí ostatním? „Prosím, nevzdávejte to, nezapomeňte dýchat a držte se něčeho.“
Nicholas je silný mladý muž a jeho příběh je důkazem, že depresi se dá překonat. Snáz se to řekne, než udělá, ale je to možné.