V životě se občas stane, že se cítíme jako loďka na rozbouřeném moři. Jenže co když bouře zuří uvnitř nás? Co když stíny minulosti, konkrétně dětství, ovlivňují každý náš krok a stávají se neviditelnou mříží, která nás uvězňuje?
Křehká duše v pasti minulosti: Jak trauma v dětství souvisí s hraniční poruchou osobnosti
Možná jste si to už taky všimli. Někteří lidé, jako by byli citlivější, zranitelnější. Mají problém navazovat a udržovat vztahy, emoce s nimi cloumají jako s listem ve větru a uvnitř nich se skrývá neustálý strach z opuštění. Může se jednat o hraniční poruchu osobnosti (HPO). A víte, co je na tom to nejsmutnější? Kořeny tohoto trápení často sahají až do dětství.
Dětství – zahrada, kterou můžeme zkrášlit nebo otrávit
Dětská léta by měla být časem bezstarostnosti a lásky. Bohužel, pro někoho se stávají zdrojem hlubokých ran, které se hojí jen velmi těžko. Emoční, fyzické nebo sexuální zneužívání, život ve stresu, v prostředí, kde kraluje strach, alkohol nebo duševní nemoc – to všechno jsou situace, které mohou v dětské duši zanechat nesmazatelné stopy.
Není to tak, že by se z každého dítěte, které zažije něco zlého, automaticky stal člověk s HPO. Ale víte jak se říká, „co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel.“? Právě v dětství se formuje naše osobnost, náš způsob myšlení a naše reakce na svět. A pokud je tato „zahrada“ otrávena traumatem, může to v dospělosti vést k problémům s emocemi, vztahy i sebepřijetím.
Hraniční porucha – život na hraně
Lidé s hraniční poruchou osobnosti často žijí v neustálém strachu z opuštění. Každá maličkost, každé zpoždění nebo zrušená schůzka je pro ně potvrzením toho, že nejsou dost dobří. Reagují impulzivně, riskují, sebepoškozují se… Někdy se chovají, jako by byli na horské dráze emocí, která nikdy neskončí. To pak člověk neví, co si počít.
Není to žádná legrace, to vám povím. I když je to složité a příčiny vzniku HPO nejsou úplně jasné, jedno je jisté: trauma v dětství hraje klíčovou roli. Říká se, že osm z deseti lidí s HPO zažilo v dětství nějakou formu traumatu. A jak se říká, „není kouře bez ohně.“
Naděje umírá poslední
Co je ale důležité si uvědomit, je to, že i když se to zdá beznadějné, HPO se dá léčit. Psychoterapie, někdy i s pomocí léků, dokáže s pacientem divy. Mnoho lidí s HPO se dokázalo posunout dál, naučili se zvládat své emoce, navazovat zdravé vztahy a žít plnohodnotný život. Jak se říká, „všechno zlé je pro něco dobré.“ A někdy je tou dobrou věcí šance na nový začátek.
Znáte někoho, kdo trpí HPO? Nebo jste sami zažili něco podobného? Podělte se o své zkušenosti. Protože víte co? Sdílená bolest, poloviční bolest.