Všichni jsme tak trochu citlivky, no ne? Radujeme se z maličkostí, smějeme se, až nás břicho bolí. Ale co když přijde smutek? Ta tíseň, která vás obalí jako hustá mlha? Bolí to, až na dřeň. A i když se jí chceme vyhnout, je to součást života, bez které by ty hezké chvíle nebyly tak intenzivní.
Pět fází smutku: Průvodce životem, když srdce bolí
Možná už jste slyšeli o Elisabeth Kübler-Ross a jejích pěti fázích smutku. Je to takový kompas, který nám může pomoct zorientovat se v pocitech, když nás zasáhne ztráta, ať už jde o cokoliv.
Proč o tom mluvit?
Protože občas máme pocit, že jsme v tom sami. Že nikdo jiný necítí to, co my. A to není pravda. Všichni se s tím pereme. Každý po svém, ale pereme. A když víme, co nás čeká, můžeme se na to aspoň trochu připravit. Může nám to dát pocit kontroly, i když se nám zdá, že se nám hroutí svět.
Fáze smutku: Jsme na to spolu
Kübler-Ross popisuje pět fází, kterými obvykle procházíme. Je důležité si uvědomit, že to není žádný pevný scénář. Někdo jimi proletí jako vítr, někdo se zasekne v jedné fázi na delší dobu. A někdo se možná vrátí zpátky. Není to žádná soutěž, jde o to najít si svou vlastní cestu.
A co že to jsou za fáze? To si povíme příště, ano? A možná se zamyslíme, jak se s nimi co nejlépe poprat. Důležité je, abyste věděli, že nejste sami. Že je to normální. A že i když se vám teď zdá, že to nikdy neskončí, tak skončí. A bude zase líp.
Zdroje:
Elisabeth Kübler-Ross, *On Death and Dying* (1969)