Sledovat, jak rodiče stárnou, je tak trochu rána. I když se ta změna děje postupně, krok za krokem, najednou se ti ti tvoji nezdolní superhrdinové z dětství promění v obyčejné lidi – křehké a s chybami. Ten moment, kdy si to uvědomíš, ti tak nějak změní pohled na ně, postoj.
Když rodiče stárnou: Jak zvládnout vlnu emocí a najít pevnou půdu pod nohama
Přecházíš od toho, že jim zavoláš nebo napíšeš obden, k tomu, že jim voláš minimálně jednou denně, abys zjistila, jak se mají. Začneš si víc všímat jejich gest, toho, jak se změnili, a pokaždé, když vidíš, jak se máma s něčím trápí nebo častěji ztrácí nit, ti srdce klesne – protože už víš, že to jsou známky toho, co nevyhnutelně přijde. Je to hořkosladký proces, který ti trhá srdce na kusy. Ale zároveň si začneš víc vážit všeho, co pro tebe udělali, a jsi k nim mnohem chápavější. Tyhle pocity a postoje můžou, ale taky nemusí, být přímým důsledkem toho, že si uvědomuješ, že jednoho dne, možná ne tak vzdáleného, už tady nebudou.
Přijetí nevyhnutelného
To „ne tak vzdálené“ mi trvalo chvíli, než jsem to dokázala strávit. Seděla jsem vzadu v autě s mámou, když mi došlo, že stárne. Nebylo to ani tak uvědomění, jako spíš přijetí. I když jsem to tak nějak tušila, stejně mě to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. A moje mysl okamžitě odpověděla: „Ale notak, ještě není tak stará. Neboj se.“
Nový úkol: Stát se oporou
Tohle přechodné období, kdy se z člověka, o kterého se starají, stává ten, kdo se stará o někoho jiného, je matoucí, ať už se to stane v jakémkoli věku. Ať už jsi třicetiletá máma od dvou dětí se stabilním příjmem, nebo čerstvý absolvent s nejistou finanční budoucností, vědomí, že jsi kontaktní osoba pro své rodiče, nebo ten, na koho se obracejí v nouzi, vyžaduje určité přizpůsobení.
Nejen proto, že jsi nucena si uvědomit, že už nejsi dítě, ale taky proto, že tě to nutí rozebrat vlastní dospělost. Kolikrát se ptám sama sebe, co to vlastně znamená být dospělý? I když jsem na to ještě nenašla odpověď, ta otázka a odpověď se nakonec stočí k zralosti. Jak zralá jsi? V tomhle kontextu je otázka: jsi připravená stát se někým, na koho se tvoji rodiče můžou spolehnout – někdy finančně, ale hlavně emocionálně? Zodpovědět tuhle otázku vyžaduje sebereflexi. Já osobně vím, že v téhle chvíli svého života nejsem. Nejsem připravená, ale doufám, že jednou brzy budu.
Peníze nejsou všechno, ale…
Pokud tě ta předchozí otázka trochu vyděsila, zvlášť ta finanční část, nepanikař. Ve většině případů si tvoji rodiče chtějí a dokážou finanční stránku zvládnout sami. Ale i tak ocení tvůj názor. V některých případech budeš muset přispět. Třeba jim budeš muset najít vhodné zařízení pro seniory nebo zjistit, jestli mají dostatečné zdravotní pojištění, až onemocní. I když stát nabízí nějaké plány, kvalitní služby a péče stojí balík, který si málokdo může dovolit.
Smutek, který se vkrádá do života
To, co může tohle přechodné období udělat opravdu tíživým, je pocit smutku. Nejenže se musíš vyrovnat s tím, že na tobě rodiče teď závisí, ale taky s jejich vlastní smrtelností, což tě nevyhnutelně nutí myslet na tu tvou. Je normální cítit se trochu nostalgicky a existenciálně – přemýšlet, jaký bude tvůj život, až dosáhneš jejich věku.
Úzkost, která se hlásí o slovo
Během tohohle procesu můžeš občas zažít úzkost. Obvykle se objeví na začátku, ale pro některé může být tak silná, že se raději vyhýbají tomuhle tématu. Jenže to vytváří trhliny ve vztahu s rodiči a někdy to vede k zášti.
Jak se s tím poprat?
Pokud se cítíš zahlcená, obrať se na někoho, komu důvěřuješ, nebo na terapeuta. Bezpečné místo a sociální opora ti můžou pomoct cítit se o něco líp. Ale nejlepší rada je, abys s rodiči mluvila o tom, jak se cítíš. Mluv s nimi, i když se tomu chceš vyhnout, jak jen to jde. Při rozhovoru plánujte budoucnost, ať už jde o důchod nebo něco víc. Když o věcech mluvíš, pomáhá ti to psychicky se připravit na to, co nevyhnutelně přijde.
Plány do budoucna
I když jsme s mámou ještě žádné detailní plány neudělaly, už jsme o tom mluvily. I když nejsem stoprocentně připravená na to, co se může stát v budoucnu, už nepanikařím, když jen tak mimochodem zmíní, co se má stát s jejími ostatky.