Znáte to, maličkosti vás vytočí do běla? Lidé kolem vás kroutí hlavou, že jste „přecitlivělí“, „nerudní“ nebo „hořcí“? Stavíte hrady z písku? Možná to má hlubší kořeny, než si myslíte. Ten hněv, ta bouře v duši, často pochází z dětství. Jakákoliv situace, která podvědomě připomene staré křivdy, spouští lavinu emocí, které jsme roky potlačovali. Protože jsme se nenaučili s hněvem zdravě pracovat, nahromadil se a čeká na sebemenší podnět, aby explodoval.
Uzdrav svou vnitřní dívenku: Jak se zbavit potlačovaného hněvu a konečně žít naplno
Na internetu najdete spoustu rad, jak se s hněvem vyrovnat – jít se projít, malovat, pohladit psa… A ano, v danou chvíli to může pomoct. Ale neřeší to podstatu problému, kořen potlačovaného hněvu. A o ten se musíme opřít, abychom se pohnuli dál.
1. Odhal kořeny svého hněvu
Prvním krokem k uzdravení emocionálních ran je identifikace příčiny. Odkud ten hněv pramení? Kdy to všechno začalo? Pravděpodobně se kořeny táhnou až do dětství. Tehdy jsme si vytvořili zkreslené přesvědčení o světě a o sobě. Hněv je totiž složitější, než si myslíme. Proč se vlastně zlobíme? I když je to nepříjemná emoce, má v našem životě důležitou roli. Hněv není padouch, kterého se musíme zbavit. Je to spíš takový osobní strážce. Chrání nás před nebezpečím a dává nám najevo, když někdo překročí naše hranice, když nám ublíží.
2. Přijetí a vizualizace
Teď už víme, proč se zlobíme. Dalším krokem je přijmout to. Přestaňte se s hněvem hádat, přestaňte mu říkat, že je špatný a že má zmizet. Místo toho mu naslouchejte. Celý život jsme ho ignorovali a odsouvali, není divu, že se teď vzteká i při sebemenším podnětu. Chce být slyšen a validován. Vnímejte, jak se hněv projevuje ve vašem těle – sevření na hrudi, v krku, zrychlený tep, třesoucí se ruce. Zkuste si s hněvem sednout. Představte si ho jako člověka a buďte s ním v přítomném okamžiku. Prociťte a přijměte emoce. V momentě, kdy hněv přijmeme, mu dáme validaci. Uznáme, že máme právo se zlobit, že je v pořádku cítit se tak, jak se cítíme. Mnohdy hněv pramení z popírání našich emocionálních potřeb. Cítili jsme se bezmocní, měli jsme pocit, že náš hněv není platný, že je špatný.
Když sami sebe popíráme a hněv odmítáme, vytváříme pouze odpor, který způsobuje, že emocionální bolest přetrvává. V momentě, kdy pochopíme, proč ty emoce vůbec existují, můžeme se začít učit je přijímat a validovat. Buďte s nimi v přítomném okamžiku, přijměte je takové, jaké jsou, a obejměte je. Postupně odejdou.
3. Vizualizační technika (Cestujeme v čase!)
Všechny výše uvedené techniky nemusí stačit k uzdravení kořenů emocí. Protože rána byla zasazena v mladém věku, emoce hněvu se nás mohou stále držet. Ale teď už víme, proč to tak je – kvůli podvědomému přesvědčení „Když se zlobím, nejsem milovaný člověk“. A teď už s tím můžeme něco dělat!
Pro vědomou mysl to může znít absurdně, ale podvědomí tomu věří na 100 %. Budete překvapeni, kolik našich činů a chování, které si neumíme vysvětlit, pramení právě z tohoto zkresleného přesvědčení.
Abychom ránu uzdravili, měli bychom se pokusit toto základní přesvědčení změnit. V duchu si říkejte, že hněv je normální pocit. Obejmete ho!
Nyní se vizualizujte, jak se vracíte v čase, kde jste ještě dítě. Kolik vám tehdy bylo let? Kde je to dítě? Co dělá? Pak si představte, jak se vaše současné já blíží k dítěti a je s ním tváří v tvář (mladší verze vás).
Řekněte dítěti, že je v pořádku cítit se smutně, že tyto nepříjemné pocity jsou normální emocí, kterou bude každý v životě cítit a že se za ni nemusí stydět, i když na ni rodiče reagovali negativně. Řekněte mladší verzi sebe sama, že ať se děje cokoliv, budete ho nebo ji milovat takové, jaké je. Představte si, jak vaše současné já dává mladšímu já velké vřelé objetí. Nakonec řekněte dítěti: „Musím jít, ale vždycky si pamatuj, že tě budu milovat, ať se děje cokoliv.“
Protože už hněvu lépe rozumíme, můžeme snadno identifikovat ten pocit, když se objeví znovu, jaké hranice byly překročeny a co s tím můžeme dělat. Je důležité rozumět svým emocím, abychom se naučili stanovovat zdravější hranice pro sebe i pro lidi kolem nás. Sebeláska je důležitá. K uzdravení emocionálních ran je nejlepší dát hodně lásky – bezpodmínečné lásky – vnitřnímu dítěti v nás.