Tak co, už máte ten pocit, že se den konečně prodlužuje? Já teda jo! A s tím jarem přichází i taková ta chuť na něco novýho, na inspiraci, na prostě… kouknout se na svět trochu jinak. No a já jsem nedávno narazila na jednu teorii, která mi docela zamotala hlavu, ale v dobrým. Mluvím o teorii citové vazby.
John Bowlby: Teorie citové vazby (attachmentu) – proč jsou rané vztahy klíčové
John Bowlby, to je takový ten pán, co se celoživotně vrtal v tom, jak nás ovlivňují vztahy, který si budujeme jako malý mrňata. A víte co? Zjistil, že jsou naprosto zásadní! Fakt jakože hodně. Ne že by to člověk tak nějak netušil, ale on to všechno krásně popsal a pojmenoval.
Co je to ta citová vazba?
Představte si, že jste malý dítě. Máte hlad, je vám zima, bojíte se tmy. Koho hledáte? No přece toho, kdo vás vždycky utěší, nakrmí, zahřeje a dodá pocit bezpečí. A právě tenhle vztah, tenhle tanec mezi dítětem a pečující osobou (nejčastěji maminkou, ale nemusí to být pravidlo), to je citová vazba. A podle toho, jak tenhle tanec probíhá, se pak formuje náš pohled na svět a na vztahy vůbec. Jak se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.
Typy citové vazby – a jak se projevují v dospělosti
No a teď to začíná být zajímavý. Bowlby a jeho následovníci popsali několik typů citové vazby. A ty se pak docela jasně promítají do toho, jak fungujeme v partnerských vztazích, v práci, prostě všude. Je to jako když máte v sobě takový ten vnitřní kompas, který vám ukazuje, jak se k lidem chovat a co od nich očekávat. Takže máme třeba bezpečný typ – ti lidé se nebojí blízkosti, důvěřují si a umí si vztahy užívat. Pak jsou tu úzkostné typy – ti se zase bojí, že je partner opustí, a pořád potřebují ujištění o lásce. No a nakonec vyhýbavé typy – ti se blízkosti spíš vyhýbají a drží si lidi od těla. Samozřejmě, je to trochu zjednodušený, ale pro základní pochopení to stačí, ne?
Dá se to změnit?
No a teď si možná říkáte: „Super, a co s tím mám dělat, když mám pocit, že mám nějaký ‚postižený‘ typ vazby?“ No, dobrá zpráva je, že s tím jde pracovat! Není to žádný ortel. Důležitý je si to uvědomit a začít na sobě pracovat. Terapie, seberozvoj, prostě cokoli, co vám pomůže líp porozumět sami sobě a svým potřebám. A víte co? I když máte pocit, že je to běh na dlouhou trať, stojí to za to. Protože šťastný a naplňující vztahy jsou přece to, co dělá život životem, no ne?