Tak co, taky máte občas pocit, že se vám hlava snaží namluvit něco, co tak úplně nedává smysl? Že se chováte jinak, než si sami myslíte, že byste měli? Nebojte, nejste v tom sami. A věda už dávno našla pár zajímavých odpovědí na to, proč tomu tak je. Dneska se podíváme na jednoho týpka, který se v tomhle babral hodně hluboko – na Leona Festingera.
Leon Festinger: Další pohledy na kognitivní disonanci a sociální srovnávání
Festinger, to byl takový sociální psycholog s velkým „P“. A kromě toho, že zněl jako jméno nějaké postavy z Pána Prstenů, tak nám nechal v dědictví docela zásadní teorii – kognitivní disonanci. Co to je? Představte si to jako takový vnitřní konflikt, když zjistíte, že vaše přesvědčení a vaše činy jdou tak trochu proti sobě. Třeba víte, že kouření je špatné, ale stejně si zapálíte. A pak se cítíte tak nějak divně, že jo?
Co s tím?
No, a právě tady nastupuje Festinger. Podle něj se s tímhle nepříjemným pocitem snažíme všemožně vypořádat. Jak? Třeba si začneme říkat, že ta jedna cigareta denně nás přece nezabije, nebo že babička kouřila celý život a dožila se devadesátky. Zkrátka, hledáme si ospravedlnění. Nebo se prostě snažíme to nepříjemné poznání ignorovat. Jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí.
A co to srovnávání?
Ale Festinger nebyl jen o kognitivní disonanci. Měl taky teorie o tom, jak se srovnáváme s ostatními. Protože ruku na srdce, kdo z nás to občas nedělá? Koukáme na sousedku, co má nový auto, na kamarádku, co zhubla deset kilo, a tak dál. A podle Festingera je tohle naprosto přirozené. Potřebujeme se někam zařadit, zjistit, jak na tom jsme, a tak se srovnáváme. Problém nastává, když se srovnáváme příliš často a příliš negativně. To pak akorát ztrácíme radost ze života.
Jak se z toho nezbláznit?
Zkuste se soustředit sami na sebe. Na to, co se vám daří, na to, co vás baví. A hlavně – pamatujte si, že každý je jiný a má jinou cestu. A co se týče té kognitivní disonance? Berte ji jako signál, že se možná potřebujete zamyslet nad tím, co děláte a proč to děláte. Možná zjistíte, že je čas na nějakou změnu. A to je přece fajn, ne?