Život se s námi občas nemazlí. A s dětmi už vůbec ne. Přijdou situace, kdy jim musíme vysvětlit věci, které jsou těžké i pro nás dospělé. Smrt, nemoc, ztráta… Jak to udělat, abychom je nevystrašili, ale zároveň jim nelhali? Abychom je podpořili, ale nezahltili? To je oč tu běží.
Klíčem je otevřenost (ale s mírou)
Neexistuje univerzální návod. Každé dítě je jiné, každá situace je jiná. Ale základní principy platí. Otevřenost je důležitá. Děti vycítí, když něco tajíme, a to je může znepokojovat ještě víc. Ale zase, všeho s mírou. Není potřeba jim říct všechno, hned a do detailu. Volte slova s ohledem na jejich věk a citlivost. Poslouchejte je. Ptejte se, co je zajímá, co je trápí. Nechte je, ať si samy určí tempo, jakým se o tom chtějí bavit.
Smrt: Konečná, ale ne nutně strašidelná
Smrt je pro děti abstraktní pojem. Nemají s ní zkušenost, nedokážou si ji představit. Proto je důležité jim ji vysvětlit jednoduše a srozumitelně. Můžete použít příklady z přírody – jak usínají stromy na zimu, jak opadává listí. Zdůrazněte, že smrt je přirozenou součástí života, i když je smutná. A že i když někdo zemře, vzpomínky na něj zůstanou. Nebojte se mluvit o emocích. Nechte děti plakat, zlobte se s nimi. Je to přirozená reakce na ztrátu.
Nemoc: Neboj se zeptat
Když je někdo nemocný, ať už v rodině nebo v okolí, děti se o něj přirozeně bojí. Vysvětlete jim, co se děje, jaká nemoc to je a jak se léčí. Důležité je zdůraznit, že nemoc není ničí vina a že se nestane všem. Ujistěte je, že dělají všechno pro to, aby se nemocný uzdravil. A nechte je, ať se zapojí. Můžou mu třeba nakreslit obrázek, napsat dopis nebo mu jen tak zavolat. Budou mít pocit, že můžou pomoct, a to je uklidní.
A pamatujte, nejdůležitější je být tam pro ně. Naslouchat jim, odpovídat na jejich otázky a dát jim najevo, že je milujete a že se o ně staráte. I když je to těžké, společně to zvládnete.