Život nám občas připraví pěkné karamboly. Ztráta blízkého je bezesporu jedním z těch nejtěžších. Každý se s ní vyrovnává po svém, ale ať už je to jakkoliv, je to proces. A ten má své fáze. Většinou se mluví o pěti, ale my se dnes podíváme na sedm, abychom ten proces pochopili hlouběji.
7 fází smutku: Cesta uzdravení krok za krokem
Když se dozvíme tu zdrcující zprávu, často tomu prostě nemůžeme uvěřit. „To není možný, to se nemohlo stát,“ říkáme si. Jsme v šoku. Tohle je první fáze, popření. Je to takový ochranný mechanismus, který nám dovolí tu bolest vstřebávat postupně. Ale realita si nakonec vždycky najde cestu, a pak se začnou vyplavovat emoce.
Zlost, ta nespravedlnost
A pak přijde zlost. Proč? Proč zrovna on/ona? Proč život tak nefér? Možná se zlobíme na osud, na Boha, možná na sebe. Zlost je ale důležitá, protože nám pomáhá ty emoce uvolnit. Je to taková očista. I když to zní divně, je to krok k uzdravení.
Kdybych… ach, kdybych
Třetí fáze je vyjednávání. Najednou máme pocit, že kdybychom udělali něco jinak, třeba se to nemuselo stát. Slibujeme si, že budeme lepší, že budeme žít jinak, jen aby se všechno vrátilo zpátky. Přicházejí výčitky, že jsme netrávili dost času, že jsme neřekli dost slov, že jsme neudělali dost… Kdybychom jen mohli vrátit čas!
Prázdnota, co se nedá zaplnit
Smutek a ztráta, to je čtvrtá fáze. Chybí nám ten člověk, ty společné chvíle, to sdílení života. Máme pocit, že se nám zhroutil svět, že už nic nebude jako dřív. Ta prázdnota bolí a zdá se, že ji nic nedokáže zaplnit. Chtěli bychom ještě jednu chvilku, ještě jeden rozhovor, ještě jedno objetí…
Hluboká deprese
A pak nás zasáhne deprese. Nesnažím se zlehčovat klinickou depresi, ale v kontextu smutku je to přirozená reakce. Uvědomujeme si, že už nikdy nebude tak, jako dřív. Že ten člověk se už nevrátí. Ta bolest je hluboká, zdá se nekonečná. Ale věřte mi, i to přejde. I když to teď tak nevypadá.
Nová realita
Ale čas plyne a my se začínáme smiřovat s tím, že ten člověk už tu fyzicky není. Začínáme přijímat novou realitu. Je to těžké, nic není tak, jak jsme si představovali, ale učíme se s tím žít. Někdo potřebuje čas, někdo pomoc přátel a rodiny. Ale přijetí nakonec přijde.
Život jde dál
Poslední fáze je uzdravení a pokračování v životě. Neznamená to, že zapomeneme. To nikdy. Ale učíme se žít bez toho člověka. Učíme se radovat z maličkostí, vzpomínat s úsměvem. Někteří si ty vzpomínky uchovávají v soukromí, jiní je sdílejí s rodinou a přáteli. Ale život jde dál. A my jdeme s ním.