Když se život zdá jako nekonečná šňůra špatných rozhodnutí a těžkých ran, může být těžké najít sebemenší záchytný bod. Aaron to zná moc dobře. Jeho příběh je o boji s úzkostí, depresí a hledání radosti tam, kde by ji člověk stěží čekal.
Aaron: Z prázdnoty k nalezení radosti v maličkostech
Aaronovi diagnostikovali generalizovanou úzkostnou poruchu (GAD) a depresi. A jak sám říká, byl to koktejl traumatických zážitků, co ho do této situace dohnalo. Smrt babičky, nespokojenost se svým životem, rozpad vztahu plného lží… Ty lži, ty bolí snad víc než samotná nevěra, přiznává. A do toho dětství, které nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. S otcem se neviděl a nemluvil už víc než deset let.
Když terapie není to pravé ořechové
Zpočátku se Aaron léčil antidepresivy a docházel na terapie. Ale jak sám říká, byla to jedna z nejhorších zkušeností jeho života. Místo zlepšení se cítil hůř a hůř. Nakonec terapie nechal a zkouší to po svém, „na vlastní pěst“, jak říká.
I tak se ale potýká s mnoha problémy. Neustálá únava, nespavost, podrážděnost. Často má chuť se od všech izolovat a potřebuje prostor sám pro sebe. Bojí se zkoušet nové věci, ale zároveň ho to láká. Sucho v ústech, neustálá žízeň a pocit nevolnosti, který mu bere chuť k jídlu, jsou jeho každodenní realitou.
Život s pocitem blížící se katastrofy
Úzkost a deprese ovlivnily Aaronův život ve všech směrech. „Mám neustálý pocit, že se něco pokazí,“ svěřuje se. „Že někoho naštvu nebo způsobím problém.“ Tráví spoustu času přemýšlením nad tím, co řekl nebo udělal. Někdy má dny, kdy se cítí dobře a je šťastný, ale jindy je to úplně naopak. Snadno sklouzne k negativním myšlenkám. Dřív to bylo tak zlé, že nemohl chodit do práce a když už se mu to povedlo, často se rozbrečel v panickém záchvatu.
Prázdnota, kterou nelze zaplnit
Je pro něj těžké udržovat vztahy s ostatními lidmi. „Několik partnerek mi řeklo, že se nedokážou vyrovnat s tou emocionální zátěží,“ říká Aaron. „Myslím, že je těžké, aby někdo, kdo nikdy netrpěl duševní poruchou, pochopil perspektivu někoho, kdo jí trpí.“ Je pro něj obtížné vysvětlit přátelům, jak se cítí a proč se tak cítí. „Cítím se provinile za to, že jsem depresivní a úzkostný, aniž bych k tomu měl nějaký skutečný důvod. Je pak snazší se uzavřít a neprojevovat emoce,“ dodává. Kvůli tomu se cítí osamělý a prázdný. „Je těžké vysvětlit, jaké to je být prázdný. Je to, jako by v hloubi mého hrudníku byla propast, kterou nelze zaplnit,“ popisuje.
Poselství naděje
Ale i v té nejhlubší tmě se dá najít světlo. Aaron se naučil oceňovat maličkosti, které dřív bral jako samozřejmost. Váží si zdraví a štěstí víc než úspěchu a bohatství.
Jeho rada pro ty, kteří procházejí podobnou situací? „Nebojte se požádat o pomoc. Jsou lidé, se kterými si můžete promluvit. Je v pořádku nebýt v pořádku. Je v pořádku požádat o pomoc. Je v pořádku být jiný a je v pořádku být SAMI SEBOU.“