Asi to znáte. Den blbec, a než se nadějete, už soptíte jak drak. Nebo mlčíte a dusíte to v sobě, až máte pocit, že bouchne barák. Agrese. Násilí. Slova, která se nám hnusí, ale zároveň jsou součástí naší reality. Zajímá vás, kde se to v nás bere? Tenhle článek vám možná otevře oči.
Proč se vztekáme?
Vzteku se nevyhne nikdo. I ten největší kliďas občas vyletí z kůže. Je to vlastně docela přirozená reakce na stres, frustraci, nebo pocit ohrožení. Ale co když se z toho stane pravidlo?
Geny, výchova, nebo společnost?
Na tuhle otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Trochu od všeho. Někdo má k výbušnosti větší sklony už od narození, jiného „vychovala ulice“. A v neposlední řadě, žijeme v době, která agresivitě nahrává. Sociální sítě, zprávy plné násilí, neustálý tlak na výkon… to všechno se na nás podepisuje.
Když agrese přeroste v násilí
Tenká hranice. Agrese je pocit, násilí je čin. A někdy je ta cesta od myšlenky k realizaci až děsivě krátká. Co se děje v hlavě člověka, který ubližuje druhým?
Empatie? Kde nic, tu nic
Jedním z hlavních důvodů, proč se někdo dopouští násilí, je nedostatek empatie. Neschopnost vcítit se do druhého, vidět svět jeho očima. A když nevidíte bolest druhého, je vám celkem jedno, jestli mu ubližujete.
Dá se s tím něco dělat?
Naštěstí ano! A to je skvělá zpráva. I když se vám zdá, že máte agresivitu „v krvi“, existují způsoby, jak ji dostat pod kontrolu. Terapie, meditace, sport… každému sedí něco jiného. Důležité je, chtít to změnit.
Začněte u sebe
Nečekejte, až se změní svět. Začněte u sebe. Zkuste se zamyslet, co vás nejvíc vyvádí z míry. Naučte se rozpoznávat varovné signály, a včas zasáhnout. Třeba se jen na chvíli zastavit a zhluboka se nadechnout. Zní to banálně, ale funguje to.
A pamatujte, nejste v tom sami. Hledat pomoc není ostuda. Naopak, je to projev síly.