Víte, jak to chodí. Čtete si tenhle magazín, protože chcete být informovanější, cítit se líp, možná i pochopit kousek sebe. A občas narazíte na téma, které vám sice zní složitě, ale ve skutečnosti se týká úplně obyčejných věcí. Třeba vztahů. A jak my ty vztahy prožíváme.
Attachmentové vzorce a jejich projev v terapeutickém vztahu
Tohle je ten článek, o kterém jsme mluvili. Nenechte se odradit názvem, je to v podstatě o tom, jak se chováme k lidem, ke kterým máme blízko. A jak to ovlivňuje i tak specifické prostředí, jako je terapeutická místnost.
Co jsou to ty „attachmentové vzorce“ vlastně zač?
Zjednodušeně řečeno, je to náš zaběhnutý způsob, jak se vážeme k druhým lidem. Vzniká už v dětství, a to, jak se o nás starali naši rodiče, má na to obrovský vliv. Někdo se snadno otevírá a důvěřuje, jiný se spíš drží zpátky a má strach ze zranitelnosti. A obojí je úplně v pořádku, jen je dobré o tom vědět.
Terapie jako zrcadlo
Představte si terapeuta jako takové hodně zvětšující zrcadlo. V něm se totiž můžou ty naše attachmentové vzorce krásně projevit. Jak se chováme k terapeutovi? Jak reagujeme na jeho rady? Cítíme se bezpečně, když jsme zranitelní? Nebo máme pocit, že musíme být neustále v pozoru?
Terapeutický vztah je v podstatě takový „laboratorní“ vztah. Je to bezpečný prostor, kde si můžeme zkoušet nové způsoby chování a reakcí. Učíme se, jak důvěřovat, jak si říct o pomoc, jak se nebát zranitelnosti. A to pak můžeme přenést i do našich „reálných“ vztahů. Jinými slovy, terapie nám může pomoct pochopit, proč se v lásce (a nejen v ní) chováme tak, jak se chováme.
A co s tím?
To nejdůležitější je si uvědomit, že žádný attachmentový vzorec není „špatný“ nebo „dobrý“. Je to prostě náš způsob, jak fungujeme. Ale pokud cítíme, že nám to v životě spíš škodí, než pomáhá, je fajn se na to podívat blíž. Terapie je jedna z možností, jak to udělat. Nebo si o tom prostě jen popovídat s někým blízkým, komu důvěřujeme. Protože, jak se říká, sdílená bolest je poloviční bolest. A sdílená radost, dvojnásobná radost.