Příběhy, které nám dokážou vyrazit dech a zároveň vlít novou krev do žil, jsou ty, ve kterých se někdo vyškrábal ze dna. A tenhle je přesně takový. Bailey se nebála podělit o svou cestu z temnoty agorafobie, a my jsme za to nesmírně vděční.
Bailey: Z temnoty agorafobie k životu plnému lásky a odvahy
Představte si život plný strachu, smutku a osamělosti. Pro Bailey to byla realita. Diagnózy deprese, sociální úzkostné poruchy, generalizované úzkostné poruchy, panické poruchy a agorafobie jí svazovaly ruce a nohy. Dnes se sice s depresí stále potýká, ale dokáže ji kontrolovat. Agorafobie, naštěstí, už je minulostí. Ale cesta k uzdravení nebyla snadná.
Když se život smrskne na čtyři stěny
Bailey vzpomíná na období, kdy ji paralyzovala sociální úzkost. „Chtěla jsem se bavit jako ostatní. Chtěla jsem být v práci v klidu a ne v neustálém napětí, kdo na mě promluví. Připadala jsem si hloupě, jako by mi chybělo něco základního. Hrozně mě to štvalo a často jsem se kritizovala. Lidi si myslí, že jsem v klidu pod tlakem, ale radši bych byla v pohodě mezi lidmi, abych mohla v klidu konverzovat a necítit se tak izolovaně a osaměle.“ Zní vám to povědomě?
Agorafobie ji uvěznila doma. „Pořád jsem se bála, ale myslela jsem si, že doma (hlavně v pokoji) jsem v bezpečí.“ Mimo domov se cítila mimo kontrolu, což vyvolávalo panické ataky. „Nikdy jsem neměla pocit, že je něco skutečné. Často jsem se cítila, jako bych se dívala na sebe zvenku. Jako bych pořád snila a všechno vypadalo ‚až moc skutečné‘.“ Děsivé, že?
Zlom, který přišel s radou od mámy
Po měsících strávených v izolaci se Bailey nakonec dostala k lékaři, který jí předepsal antidepresiva. Zprvu je odmítala brát. Pak jí ale máma vyprávěla příběh o muži, který seděl na střeše během povodně a čekal na boží pomoc. I když mu několikrát nabízeli záchranu, odmítl, protože věřil, že ho Bůh zachrání sám. Nakonec se utopil. „Co když jsou tyhle léky tvůj člun? Prosím tě, nastup do něj. Nechci, abys se utopila,“ řekla jí máma. A to byl zlom.
Světlo na konci tunelu
Bailey začala brát léky a věci se postupně zlepšovaly. Začala využívat techniky, které se naučila na terapiích. Vyzývala se k novým věcem a snažila se mluvit před skupinou lidí. Oceňovala i sebemenší úspěchy. A co je nejdůležitější, obklopila se milující rodinou a přáteli.
Co se Bailey naučila?
„Nezáleží na tom, jak těžké věci jsou, musíš jít dál. Před deseti lety jsem si nebyla jistá, jestli budu ještě vůbec naživu. Teď jsem vdaná, mám dvě děti, mám práci, kterou miluju, a spoustu nových vášní. Když se ohlédnu zpět, necítím strach a slabost, ale sílu a moc. Zvládla jsem to.“
Bailey se odmítá vrátit do bodu, ve kterém byla. Pokud si všimne, že tráví příliš času doma, donutí se jít na procházku nebo do obchodu, i když se jí nechce s nikým mluvit. Sdílení jejího příběhu je další výzva, kterou si dala. A my jsme jí za to moc vděčni.