Někdy se prostě stane, že v životě narazíme na někoho, kdo s námi hluboce zarezonuje. Ať už je to kamarád, kolega, nebo třeba… terapeut. Ano, i to se stává. Terapie je specifický vztah, plný otevřenosti a důvěry. A emoce, ty si nevybírají.
Co když se do terapeuta zamiluji (nebo ho nenávidím)?
Je to vlastně úplně normální. Terapeut je někdo, kdo nás poslouchá, kdo nám rozumí, kdo nás nehodnotí. Vytváří bezpečný prostor, kde můžeme být sami sebou. A to je zatraceně atraktivní. Ale co teď? Je to konec terapie? Katastrofa?
Intenzivní emoce v terapeutickém vztahu
Ne tak docela. Intenzivní pocity, ať už pozitivní nebo negativní, jsou v terapii signálem. Něco se děje, něco důležitého se objevuje na povrch. A je to příležitost s tím pracovat. Zamilovanost, nenávist, vztek… všechny tyhle emoce mají kořeny hluboko v nás. Terapeut by měl být schopen tohle rozpoznat a pomoci vám to zpracovat. Nebát se toho. A to je sakra důležitý.
Mluvte o tom. Otevřeně. I když to bolí. I když se stydíte. To je totiž cesta, jak se posunout dál. A terapeut, ten by měl být připravený na to, že se tohle stane. Vždyť je to jeho práce, ne? A když ne? Pak je možná čas na změnu. Ale rozhodně ne na paniku. Všechno se dá zvládnout, když se chce.