Stojíte na rozcestí. Znáte ten pocit? Jeden krok vpřed, druhý zpět, a pořád dokola se točíte v kruhu starých vzorců. Možná si říkáte, že to už znáte, že změna je těžká, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Ale co když je tenhle pes už unavený z těch samých kousků? Co když je čas se naučit něco nového, a nechat to staré za sebou? Co vlastně můžete ztratit? Kromě trápení, samozřejmě.
Co si vlastně necháváme líbit?
Zamyslete se. Opravdu si uvědomujete, co si necháváte líbit? Někdy je to tak nenápadné, jako pomalé kapání vody. Drobné kompromisy, ústupky, „vždyť to nic není“. Ale kapka ke kapce, a najednou máte plný džbán. Plný nespokojenosti, nevyřčených přání, a potlačeného já. Možná si myslíte, že si tak chráníte mír, že je to pro „dobrou věc“. Ale co je ta „dobrá věc“, když se v ní ztrácíte vy sami?
Proč se tak bojíme změny?
Strach. Ten starý známý společník. Šeptá nám do ucha o tom, co se může pokazit, o tom, že selžeme, že nebudeme dost dobří. Ale znáte to – „strach má velké oči“. A často si maluje čerta na zeď. Změna je nejistá, to je pravda. Ale setrvávání v něčem, co nás ničí, je jistota, která stojí za to?
Někdy je potřeba prostě skočit. I když se bojíte, i když nevidíte na dno. Vždyť „štěstí přeje připraveným“. A vy už připravení jste. Jen to o sobě ještě nevíte.
Odvaha začít znova
Přijměte fakt, že udělat chybu není konec světa. Naopak. Je to lekce. A každá lekce nás posouvá dál. „Chybami se člověk učí,“ říká se. A je to svatá pravda. Podívejte se na své chyby jako na schody, po kterých stoupáte výš. A co je nahoře? Lepší výhled, lepší vzduch, a pocit zadostiučinění.
Tak co, jdete do toho? Co můžete ztratit? Kromě trápení, samozřejmě.